At the right time... - I. kapitola

27. června 2017 v 6:00 | Kazumi |  At the right time...
První díl příběhu, který mě napadl jednoho dne ani nevím, čím to bylo :D Ale to je jedno, každopádně je to smutný příběh, ale ti odvážní, kteří vydrží všechny nástrahy, které Kazumi nachystala pro Hyunnieho, to snad vydrží až do konce, který bude... No, to už záleží na Jinkim! :D
Pár: OnHyun
Upozornění: Válčení, krutosti, týrání, násilí, smutné
Pohledy: Jinki a Jonghyun



Seděli jsme s rodinou u stolu. ,,Jonghyunnie, mohl bys prosím donést džbán s vodou?" Usmál se na mě otec. ,,Jasně," usmál jsem se, vstal a vzal prázdný džbán, kdy jsem s ním šel ven ke studni a nabral do vědra vodu. Pak jsem to přelil opatrně do džbánu. ,,Ahoj sousede!" Zavolal na mě náš soused. ,,Dobrý den!" Usmál jsem se a zamával mu. ,,Pozdravuj doma!" Usmál se. ,,Budu! Děkujeme!" Zamrkal jsem a šel zpět do domu. ,,Pozdravuje vás pan Kim," usmál jsem se na rodiče. ,,Děkujeme, zlatíčko," usmála se matka, kdy jsem kývl a dal džbán na stůl. ,,Jonghyunnie!" Usmál se bráška. ,,Minho," zazubil jsem se a sedl si, kdy jsem si jeho vzal na klín. Jsme od sebe o šest let. To není zas takový rozdíl, akorát je fakt, že někdy se na vesnicích rodí děti častěji. Rodiče se šťastně usmívali a my začali s bráškou malovat. Pomáhal jsem mu, ale najednou... zvenčí se ozval křik a rány! ,,Sakra..." Vyletěl otec na nohy a šel k oknu. ,,Kluci, schovejte se, rychle!" Řekla matka, kdy jsem zamrkal a kývl. ,,J-Jongie... co... co se to děje?" Vykulil Minho očka, když otec zabednil dveře a mamka okna. ,,To nic... to nic..." Usmíval jsem se, ale vstal a rychle šel do obýváku, kde jsem otevřel menší skříň. ,,Minho, běž dovnitř," usmál jsem se. ,,A-ale... p-půjdeš tam se mnou?" Vzlykl. ,,Já přijdu, jen si pro něco doběhnu," usmál jsem se, kdy on kývl, ale zalezl do skříně. ,,Hyunnie..." Podíval se na mě otec. ,,Neboj appa... jen si pro něco doběhnu," zamrkal jsem, ale vyběhl z místnosti a běžel do svého pokoje, odkud jsem vzal medailonek a ten si dal kolem krku. Ve chvíli, kdy jsem doběhl dolů, se naše dveře rozletěly! ,,Nechte naši rodinu na pokoji!" Ohradil se hned otec, měl v ruce pušku, kterou vystřelil, ale... v tu chvíli mu proletěla kulka hlavou! Vyjekl jsem, ale schoval se rychle v obýváku pod stolek, který byl u skříně, kde byl nyní Minho. ,,Ach... tak vy máte syna..." Smál se hlas, kdy jsem viděl matku, která s vyděšenýma očima a slzami v nich couvala. ,,N-ne... to vypísklo štěně... venku..." Slyšel jsem matčin ubrečený hlas. ,,Lhářko..." Zavrčel chlap a pak... zastřelil mamku! Vzlykl jsem a více se schoulil do klubíčka. Viděl jsem jejich obličeje... tak škodolibé... tak zákeřné... ,,Kdepak jsi? Nic ti neuděláme... my jsme jen hodní strejdové..." Ozval se líbezný hlas. Ze skříně za mnou se ozval vzlyk. ,,Buď potichu..." Šeptl jsem a více se skrčil, kdy najednou... stolek odletěl stranou! ,,Nechte mě na pokoji!" Zaječel jsem a probodl pohledem. ,,Ale... tak jeden vzpurný synáček... no jo... pojď sem k nám..." Zašklebil se jeden z těch odporných chlapů a další ke mně natáhl ruku. ,,Ne!" Vykřikl jsem a kopl toho muže do mezinoží a chtěl utéct, ale další mě chytil! Zvrátil mi hlavu za vlasy, až jsem bolestí vyjekl a oči se mi zaleskly slzami. ,,Parchante jeden... tohle si nezvykej, ale je dobře, že máš tolik energie, alespoň je o jednu dětskou sílu víc," zachechtal se chlap a já se zmítal v jeho stisku, ale o to více mě to bolelo a já si vzlykl a dál křičel. Chlapi se smáli. ,,Dobře ti tak... jdeme.." Ušklíbl se ten, co mě držel, kdy mě čapl za ruku, ale toho já využil a kousl ho do ruky. ,,Au ty parchante malej!" Vyjekl chlap a dal mi velkou facku, kdy jsem vyjekl ještě víc, a to si mě on hodil přes rameno. ,,Pusťte mě!" Brečel jsem. ,,Kdepak..." Smáli se a já sebou mlel, ale nebylo to k ničemu... Naposledy jsem se podíval na dvě mrtvá těla a doufal, že brášku nenajdou. ,,Prohledejte dům... najděte cennosti," houkl po těch parchantech asi jejich šéf. Nesmí najít Minha... Nesmí... Mlel jsem sebou a ječel na ně. ,,Uklidni se... je ti to k ničemu," zasmál se ten chlap, ale vzal mě zadními dveřmi ven, kde byli koně. Postavil mě na zem, svázal rychle ruce, nohy, dal mi něco do pusy a přes hlavu. Huhlal jsem do té divné věci a škubal sebou. Pak jsem už jen cítil, jak mě vyhodil na koně na břicho a sedl si na něj taky. Takže jsem ležel ohnutě přes sedlo. Fakt bezva pozice! Kopal jsem nohami, kňučel a tekly mi slzy. Kůň pod námi zařehtal, ale pak se cvalem rozběhl vpřed. ,,Sklapni! Děsíš koně," zabrblal chlap. Já?! Ten kůň je se mnou! Zakřičel jsem do té věci a zakopal nohami, ačkoliv to šlo dost blbě. No, se svázanými nohami to jde blbě! ,,Ticho buď!" Praštil mě do zad, až mi skoro vyrazil dech. Vykulil jsem oči a kňučel. Kolem mě se zastavil čas a já přestal klást odpor… nemělo to smysl… mohl jsem už jen čekat na to, co se mnou udělají…

Pár těžkých bot šlapal v bahně a krvi... Mé nohy nemohly skoro dál a bořil jsem se hluboko, ale nezastavoval se. Proč se tu tak šinu? Jednoduchá odpověď... Hledám děti! V téhle vesnici řádili ti parchanti... Nechápete, o čem mluvím? Uhm.. tak já vám to vysvětlím. Jmenuji se Lee Jinki a jsem doktor. No, spíše zachránce dětí. V naší zemi řádí nepřátelští vojáci, je to válka... Válka uvnitř státu, ale naše vláda s tím nemůže skoro nic udělat. Ale jak moc to jsou nepřátelští vojáci, když bývali dřív obyvateli našeho státu? Rabovači a zloději drancují vesnice, zabíjí obyvatele, ale jen ty staré. Děti odvádějí do otroctví. Na mém opasku jsem měl tři zbraně. Dva revolvery a jeden nůž. K tomu jsem měl na svých zádech batoh s lékařským vybavením. Nejsem rabovač, hledám děti, sirotky, abych je odvedl do města do nemocnice, kde se o ně postarají a pak umístí do domova. Ale občas nikoho nenajdu... jen krev... krev a mrtvá těla. Ano, jsem doktor, který zachraňuje děti. Všiml jsem si dvou lidí u jednoho domu. Smáli se... zvesela se smáli a dívali se do vnitřku domu. Naši to nebyli... zamračil jsem se a tasil zbraň. ,,Hej! Ruce vzhůru!" Zakřičel jsem a k revolveru přidal i jeho brášku. Ti dva se otočili s úšklebkem ve tváři. ,,Hele vojáčku, schovej to, neumíš s tím," zašklebil se jeden. ,,Fakt?" Pozvedl jsem obočí a vystřelil z obou zbraní. Oni stačili vytřeštit oči, zachroptěli a s ranami v krku spadli k zemi. Rychle jsem se schoval za rozpadlou zeď nějaké stavby. Dříve to asi býval kostel. Vzal jsem vysílačku a zavolal posily, že tu ještě jsou. Prý je mám zdržet... Takže se mám nechat zabít? Nebo zajmout? Zamračil jsem se a díval se, jak z domku vyběhlo osm mužů. Byli po zuby ozbrojeni a momentálně naštvaní do nejvyšší míry. Jasně, někdo tu na ně střílí a oni neví, kdo! Nadechl jsem se a bez míření vystřelil z obou zbraní, kdy další dva spadli k zemi, když to schytali do čela... Jak krásný průstřel. ,,Ty parchante! Vylezl!" Rozkřičel se jeden z nich a oni rychle zajeli do baráku. ,,Vzdejte se! Jestli tak neučiníte, tak vás zabiju jednoho po druhém!" Odvětil jsem. ,,Ty jedna nicko! Neschovávej se! Jsi jen jeden! Nás je víc!" Zaječel hlas. ,,No právě... já jsem jeden a ničím vás jednoho po druhém... Vy jste ale hrdinové!" Zasmál jsem se a zkontroloval si zásobník. Stále mám dostatek nábojů a v botách náhradní zásobníky. Sledoval jsem je a v další chvíli vystřelil, když jsem si všiml, že zadním východem se dostali ven další dva a chtěli na mě zezadu, ale to by museli vědět, kde jsem! Další dva tak padli mrtví k zemi a zbývali všeho všudy už jen ti v domě... kolik jich je? Jsou... čtyři! ,,Budeme vyjednávat!" Ozval se hlas. ,,Nezájem!" Zvolal jsem. ,,Vzdejte se! Vyjděte s rukama nad hlavou!" Dodal jsem. ,,Ani nás nenapadne!" Zakřičel vůdce. ,,Tak to máte blbé..." Zamumlal jsem, ale všiml si v dálce dvou koní. Kibum a Taemin! Konečně! Ale proč jen oni dva? Povzdechl jsem si a podíval se za sebe. Tam za tím kopcem v lese je u opuštěné chatky můj vraník. Z domu se ozvala střelba, kdy oba kluci své koně obrátili na jinou stranu a já začal pálit do domu. Okna už byla takhle bez skel a střecha rozpadlá. ,,Vzdejte se! Nemáte šanci!" zavolal jsem znovu, ale dobil si zbraň. ,,My se nikdy nevzdáváme!" Zakřičel hlas, kdy jsem se rozhlédl, ale vytáhl ze svého batohu dalekohled, kdy jsem se podíval do domu.

Cesta na koni byla zdlouhavá. Kůň pode mnou šel vpřed, ale frkal trochu naštvaně. Možná díky tomu, že ani já se necítil zrovna dvakrát dobře. Chtěl jsem domů! Chci za Minhem. Chci domů za svým bráškou! Tekly mi slzy, třásl jsem se a vše mě bolelo. ,,Už budeme na místě, bude se ti tam líbit," zasmál se chlap. Zahuhlal jsem do roubíku a trhl sebou. ,,Ach, ještě jsi při vědomí?" zasmál se ten zatracenej hlas! Chlap! Zakňučel jsem, ale v další chvíli se kůň zastavil. Slyšel jsem zvuky… ,,Ach, už jste mi dovezli mého chlapce?" zasmál se něčí hlas! ,,Ano, jen bude chtít trochu vycvičit… je vzpurný," zasmál se ten chlap, který mě pevně držel, ale brzy sesedl a mě stáhl s sebou dolů! ,,To nevadí… to vůbec nevadí…" Ten hlas se mi nelíbil! Někdo mi stáhl ten pytel z hlavy a já kníkl před tím návalem světla. ,,Mmm… ale je pěkně stavěný, vypadá silně a dle jeho očí to bude oříšek… ale nic, co by moji lidi nezvládli…" zasmál se muž, který zrovna měl v ruce bičík a tím mi jezdil po těle! ,,Ááá já mezi úchyly nebudu!" vyjekl jsem a škubl sebou, ale od toho blbce, co mě držel, jsem schytal pohlavek! ,,Au!" Vzlykl jsem a vykopl proti muži. ,,Opravdu vznětlivý," zasmál se ten chlap, kdy ten muž zavrčel a sáhl po mně rukou, ale já mu ucukl, konečně se mu vytrhl a rozběhl se k bráně! ,,Arno!" Zvolal chlap a v tu chvíli mi na záda skočil velký pes! Vykřikl jsem a spadl k zemi. Pes vrčel a stál předními nohami na mých zádech. ,,Nepokoušej se o útěk… odtud není cesty ven," zachechtal se chlap, ale dal tomu muži peníze a ten se šklebením vyrazil ke mně s koněm. ,,Hodně štěstí…" Zazubil se a lehce mě kopl do boku, kdy jsem zakňučel a trhl sebou, kdy pes zavrčel a já cítil jeho dech na svém krku! A pak i slinu! Celý jsem se nechutenstvím ošil a znovu vzlykl velice tiše, ale on to asi slyšel… Slyšel jsem jeho kroky. Blížil se ke mně. ,,Nechte mě! Já nic nikomu neudělal! Chci domů!" Vyjekl jsem a chvěl se. ,,Ty už domov nemáš… máš ho tady… tohle bude teď tvým domovem," zasmál se muž a po chvilce pes seskočil z mých zad, ale cítil jsem na nich hůl! Tedy, konec hole! ,,Fungují tady určitá pravidla… pracuješ, jak se po tobě chce a je po tobě žádáno a dostaneš vše… jídlo, vodu a místo, kde budeš spát… jakmile budeš vzdorovitý, budeš zbitý…" Řekl mi chlap a poťukal holí na můj zadek. ,,Vstaň a koukej jít do toho domu!" Rozkázal mi přísně. ,,Já-" Nestačil jsem to doříct, protože mě chlap chytil za ruku a prudce vytáhl nahoru! ,,Jasně jsem ti něco řekl! Táhni!" zamračil se a jeho hole mi dopadla na záda. Vyjekl jsem, vzlykl, ale rozešel se pomalu k domu, kdy jsem se na něj podíval. Hotová vila. Vzlykal jsem velice tiše a šel tam. Sáhl jsem si na zátylek, kde jsem měl ještě slinu. Otřel jsem si ji a celý se zachvěl. Na mém krku se houpal můj medailonek… ,,Zastav se! Hned!" ozvalo se za mnou, kdy jsem vzlykl a zastavil se. On došel ke mně a stoupl si přede mě, kdy se holí dotkl řetízku. ,,Co to je?!" zamračil se. ,,T-to je medailonek… on maminky…" Vzlykl jsem a zachvěl se. ,,Okamžitě ho sundej a dej mi ho!" zavrčel. ,,Ne!" Vyjekl jsem a uskočil od něj, kdy se za mnou ozvalo zase zavrčení! ,,Dej ho sem ti říkám," zavrčel znovu a natáhl ruku. ,,Ne! Je od maminky! To nemůžete!" zaječel jsem se slzami v očích, které se stále a stále draly ven. Nemohou mi vzít to jediné, co mi zůstalo! Je tam fotka rodičů a brášky… to mi nesmí vzít! V další chvíli mi přiletěla hůl k boku a hrubě mě uhodila, až jsem se zaúpěním z bolesti padl na zem na bok a celý se chvěl. ,,Jaká jsou pravidla?" Propaloval mě chlap pohledem. ,,Jen taková, že mám pracovat! Nedám vám moji jedinou osobní věc!" Zaječel jsem a otíral si slzy, které mi šly do očí a i z nich stále a pořád. Chlápek se zasmál, ale sehl se a jedním trhnutím mi sebral řetízek! ,,Ne!" Vyjekl jsem, vyskočil na nohy a skočil po chlapovi, kdy jsem se sápal po řetízku. On se smál, ale hůl vyměnil za ten jeho bičík, kterým mě začal švihat po zádech i tváři! Bolestí jsem kňučel a brečel, ale nevzdával se, až mě někdo strhl do prachu země.

Jeden z chlapů měl ránu na boku, krvácel a zatím ještě žil... ,,Hyung, kde jsi? Našli jsme tvého koně..." Ozval se hlas ve vysílačce. ,,Taemin-sshi... jsem za rozpadlou kostelní zdí... jděte opatrně, dost možná jsou u vchodu a hlídají, ale dalekohledem jsem je neviděl," vydechl jsem. ,,Jo... vidím tvoje záda," zasmál se hlas. ,,Tak si dej pozor, abych to byl skutečně já," uchechtl jsem se. ,,Jediný ty máš kolem ramena ovázaný bílý šátek s červeným křížem," zasmál se, ale po chvilce mi někdo sáhl na rameno. ,,Zalezte..." Zabrblal jsem a podíval se na Kibuma s Taeminem. Oba byli vojáci, kteří byli vyškoleni na podobné akce. ,,Neboj... my víme, co máme dělat," usmál se Kibum, ale připravil si do ruky plynový granát... chcete-li tak dýmovnici, která vypustí plyn a ty uvnitř uspí. ,,Jen aby... prckové," ušklíbl jsem se. ,,Ts..." Odfrkl si Kibum. ,,Je tu spousta mrtvých... myslíš, že tam uvnitř někoho drží v zajetí?" Zeptal se mě Taemin. ,,Možná... ale předtím vyběhli všichni... už tam jsou jen čtyři živí, to vím na sto procent," usmál jsem se. ,,To je celkem málo... proč ses nedal na vojáka?" Zazubil se Kibum. ,,Protože jsem doktor, nejsem vrah," zašklebil jsem se. ,,Ale my nejsme vrahové!" Zabrblal Taemin, když si vzal taky granát. ,,Tak sebevrahové, to vyjde nastejno..." Pokrčil jsem rameny. ,,Ty jsi dnes taky sebevrah, když jsi sem šel jako první ze všech a nepočkal jsi, až tu bude provedena kontrola námi..." Podíval se na mě Kibum, ale hodil do domu oknem granát. ,,Protože jsem nechtěl, aby zase nějaký voják znásilnil dítě," zasyčel jsem. ,,To ale nebyl nikdo od nás..." Šeptl Taemin a hodil granát do druhého okna. ,,Ale byl to jeden z vojáků..." Stál jsem si za svým, ale podíval se na dům, z kterého začal vycházet dým a byla slyšet rána. Najednou z domu vyběhly čtyři kašlající osoby a padly k zemi. ,,Na ně!" Řekl jsem rychle, nasadil si masku a doběhl tam, kdy jsem vytáhl pouta a hned jednoho spoutal. Kluci spoutali ty tři. ,,Super, zajatce máme," zazubil se Kibum. ,,Jo... jdu se podívat do domu, projděte okolí a tyhle někam svažte, aby nezdrhli..." Kývl jsem, ale vešel do domu. Díval jsem se kolem a šel do místnosti. Byl to asi obývák. Všiml jsem si dvou mrtvol na zemi. Muž a žena. Oči vytřeštěné strachy a žena měla slzy v očích. Podíval jsem se na senzor. Bylo na něm, že to tu je v pořádku. Sundal jsem si masku a dal do tašky, kdy jsem se podíval kolem sebe. Bordel... na krbu byly čtyři fotografie... šel jsem blíž. Byly tam na všech osoby... osoby patřící do této rodiny... Dva malí kluci.. jeden očividně starší... sakra! Ale... ti chlapi tu nikoho neměli... Ale pak jsem... slyšel jsem divný zvuk! Sáhl jsem si ke zbrani a rozhlédl se. Skoro jako by to šlo ze skříně vedle malé televize. Bylo to tady jako v devatenáctém století... zastaralá a zapomenutá vesnice... Šel jsem blíž. ,,Je tu někdo?" Zeptal jsem se, kdy se ozval trochu další vzlyk. Zamrkal jsem, ale otevřel dvířka. Byl tam kluk!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama