Fox

11. května 2017 v 6:25 | Kazumi |  Jednorázovky Shinee
Jednorázovka JONGKEY! U mě na blogu neobvyklý pár, ale... Kazumi měla jednoho dne ve vlaku dlouhou chvilku a přemýšlela, jeli vlakem kolem lesa, ona si vzpomněla na Kibuma a hrálo jí View a bum... bylo to :D Každopádně asi se ptáte, o co jde... Ták... Jongie i Kibum jsou postavy, které mají jisté nadpozemské vlastnosti, nacházíme se tedy ve světě, kde slovo magie je známé. Co více se bude v dnešní povídce dít, vám již neprozradím, protože vše, co potřebujete vědět, se dozvíte brzy v celém příběhu! ~
P.S.- Snad to zase taková blbost není... Psala jsem to tak, jak jsem uznala za vhodné


Pár: JongKey + 2Min
Upozornění: Žádné (Pro ty, co nemají rádi příběhy a věci s magií, tak pozor, tady toho je hodně)
Pohledy allá Jonghyun, nikdo víc



Musel jsem utíkat. Nevěděl jsem, kolik ještě kilometrů mám před sebou, ale jedno jsem věděl určitě, pokud chci přežít, musím se dostat pryč. Pryč z toho města, nejlepší by bylo, kdybych odešel ze země, ale to nešlo. Na severu jsou přísně střežené hranice. Musím se ukrýt. Uhm… Nepředstavil jsem se… Měl bych? Já… já se nerad představuji cizím lidem, chci utéct ze svého města. Pokud se dostanu z Busanu do Daegu, tak budu opravdu šťastný! Jo! Takže, jmenuji se Kim Jonghyun a spousta lidí si o mně myslí, že jsem démon. Ale oni k tomu nemají… teda, jasně dobře, mít oči s rozdílnými barvami, je asi samo o sobě dost děsivé a pro všechny odstrašující. Takže fajn, pro všechny nyní vypadám jako velký démon. Ale žil jsem po dlouhá staletí v klidu. Nejsem démon, jsem možná jen maličko neškodný… upír? Ne! Vedle! Dost těsně vedle! Vlkodlak? Jo… to… taky nejsem! Moje schopnost je taková, že vlastně se dokáži převtělit ze člověka na tři hlavní zvířata, ale mým patronem je majestátný orel. Asi si říkáte, proč se do něj nepřevtělím… To bych nesměl mít ruku v háji! Proto utíkám! Ale asi bych měl říct, co se stalo…

Flashback

Bylo ráno jako každé jiné. Protáhl jsem se a podíval se na oblohu. Dneska by bylo nádherné počasí k tomu, abych roztáhl svá křídla! Nebo bych se mohl proběhnout jako kůň.. to by bylo boží! Bombastické! Ale lidí kolem je mnoho a přeci se neprozradím… Podíval jsem se na hodinky. Můj bráška je asi kde? Říkal mi, že se jde projít, ale kam, tak to mi už neřekl. Protáhl jsem se znovu a zašel z balkónu do vnitřku domu, kdy jsem seběhl schody dolů a došel do kuchyně, kdy jsem se podíval, co všechno máme v lednici. Chtěl jsem si udělat něco dobrého k snídani. Ale co? Skousl jsem si ret a nadechl se. Co si dám? Přemýšlel jsem a díval se na jednotlivé ingredience. Nakonec jsem sáhl po vejcích, paprice, okurce, rajčeti a cibuli, kdy jsem si začal chystat omeletu se zeleninou. Měl jsem opravdu hlad, takže jsem si toho udělal více, abych se opravdu najedl. Ještě mě napadlo, že bych se mohl přeměnit do roztomilého psa, ale převtělení do štěňat mi jde mnohem líp! I Minho říkal, že vypadám v lidské podobě jako štěně! Jo, Minho je můj bráška! Ale kde teď ten oslík je, tak to vážně nevím. Podíval jsem se na hodiny, ale dodělal si snídani, nalil si džus a šel ke stolu, kdy jsem začal snídat. Zvenčí jsem slyšel hluk. Nejspíše jsou lidé na ulici moc hluční, ale to je pro mě… no pro mě to není žádná novinka. Mé oči se lehce změnily do orlích, ale pak jsem zase je měl normální… tedy, ne tolik normální. Stále jsem měl jedno oko modré a druhé hnědé. Skoro jako bych měl genetickou vadu, ale tomu tak nebylo, jen za ta staletí si naši předkové předávají jisté schopnosti. Já mám geny smíchané. Moje matka byla vlkodlak, ale otec měnič. Já nevím, já se v tom vážně nevyznám. Máme s Minhem stejné rodiče, ale z otce se stal vlkodlak… A kdo se pak v tom má vyznat, že jo?! Já se v tom teda nevyznám! Ale měl bych se napít trochu té krve, co mi sem můj bráška donesl… On je vlkodlak… Ale říkal, že potřebuju pít krev, abych mu nezemřel moc brzo. Jo, kdyby zemřel jeden z nás, umře i ten druhý. Žiju na jeho krvi, to jde, ale musíte mít zaklínadlo od čarodějnice. Zase moc kecám! Jsem zkrátka největší kecka světa, netajím se tím. Jedl jsem poklidně, jenže najednou… ,,Tady je!" ozvalo se ječení, kdy jsem vyletěl na nohy. Byl jsem v zamyšlení! Kdybych nebyl, uvědomím si, že ten hluk bylo mlácení na dveře domu! A oni… Podíval jsem se před sebe, kde se kupilo asi deset lidí z naší ulice. V rukou měli všechno možné… Nejhorší věcí byla asi zbraň, kterou na mě mířil jeden z nich. Pak tu byl také kněz, který mlel svá slova…. ,,Opust Satane tělo nevinného smrtelníka, opust jeho tělo a již se do něj nevracel…" Sakra, co si to ten tučňák šlehl?! Vykulil jsem oči. ,,N-nechte mě!" vyjekl jsem a začal couvat. ,,Vidíte! Satan se vzpouzí! Vydej tělo toho kluka!" Mluvil dál kněz a lidé kolem něj přikyvovali a přibližovali se. ,,Ale já nejsem Satan! Jsem normální člověk!" řekl jsem zoufale, ale moje oči těkaly kolem, hledal jsem únikový východ. Někde tu něco přeci musí být, ale kde?! Kde to něco mám hledat?! Neklidně jsem dýchal. ,,Nevěřte mu! Snaží se nás obelstít!" řekl tvrdě další muž. ,,Jo! Chyťte ho!" zaječela žena, kdy já zavřel oči, natáhl ruce a pronesl pár formulí. Ve chvíli, kdy se proti mně oni rozběhli s křikem, se kolem mě rozprostřela rudá mlha… Slyšel jsem vyděšené zaječení a výstřel… Zabolelo mě v tu chvíli na boku, ale nemohl jsem přestat. Potřeboval jsem se převtělit, jinak se odtud nedostanu. Potřebuju se přeměnit. A to jsem udělal… Během několika vteřin před nimi nestál vyděšený bělovlásek, ale statný černý hřebec který měl jedno oko pronikavě modré. Oni zaječeli a žena omdlela. Kněz se možná už v mdlobách křižoval, kdy já se vzepjal, ale rozběhl se vpřed. Ten muž se zbraní vystřelil, kdy jsem ucítil další bolest, ale všichni museli uskočit, protože já běžel vpřed. Rozrazil jsem je, naštěstí dveře jsme měli opravdu s velkou mezerou. Z mých ran skapávala krev k zemi. Co si vezmu s sebou? Nic! Nemohu absolutně nic! Nemohl jsem dát ani vědět Minhovi! Počkat! Ne… nemohu… nemám oblečení… teda, až se proměním zpět, tak budu mít jen boxerky, to vlastně jediné se mi může přeměnit, ale nic víc… nemohu se vrátit a pokud se vrátí Minho… Co když ho zabijí?! Vystřelil jsem z domu, kdy jsem sletěl skoro zemi. Musím se naučit jako kůň běhat! Mám čyři nohy a skoro si je zlámu! Zasyčel jsem bolestí, ale najednou jsem zaslechl houkání sirén. Sakra ne! Vytřeštil jsem oči, ale pohodil hlavou, hrábl kopytem a vyhodil si zadky, ale udělal piruetu na druhou stranu a rozběhl se k blízkému parku. Tam bych mohl někoho jakože přepadnout… No… nebo tam je obchod! Ale.. ne… nemohu tam jít skoro nahý… Rozšiřovaly se mi nozdry, ale kopyta klapala po dlažbě dál, až jsem se konečně dostal do parku. Řeknu vám, že vidět obličeje některých osob, vážně stálo za to! Doběhl jsem k nějakému domku, který stál v blízkosti parku, schoval se pod stromy a přeměnil se do lidské podoby. Nejsem ex… jak se říká těm, co chodí nazí? Nevím, jsem z nějakého století a tyhle trendy názvy si opravdu nepamatuji! Všiml jsem si, že krvácím z levé ruky. Měl jsem tam parádní škrábanec od kulky. Byl to hladký průstřel, no, naštěstí to bylo jaksi do svalu, nebo jak to nazvat, takže to nebylo tak hrozný. Další ránu jsem měl na boku, taky další škrábnutí. Ale už mě bolela ruka, kde jsem měl ten průstřel. S tímhle jsem letět nemohl, jako kůň se těžko budu pohybovat a jako pes… ještě mě strčí do útulku! Jednou tam skončil Minho, přeměnil se do vlka, ale… oni ho měli za toulavého psa. Byla sranda, když tam pak přišli druhý den a mříže byly rozsekané a pes nikde! Jo, bráška se naštval, a když se on naštve, tak to není dobré! Je to špatné! Ale teď musím utíkat… Ale nejdříve… Rozhlédl jsem se a všiml si otevřeného okna. Nikdo mě nesledoval, nikde nikdo nebyl. Vyskočil jsem, všechno mě zabolelo, ale vydrápal jsem se do okna a vklouzl lehce dovnitř. Musel jsem se zorientovat. Nechal jsem si lehce změnit uši do psích, oči do orlích a šel vpřed. Hledal jsem cokoliv, co mi pomůže. Objevil jsem se v předsíni. Z jedné místnosti jsem slyšel chrápání. Obyvatel domu spí! Potutelně jsem se usmál, ale lehce zasyčel bolestí. Protáhl se mi nos, kdy jsem si ho změnil do psího čumáku a hledal koupelnu. Voda… voda… už vím! Plíživým krokem jsem se přesunul do koupelny. Zanechal jsem trochu krvavou stopu, ale rychle jsem našel lékárničku a hbitě si obě rány ošetřil a napil se vody. Všiml jsem si v prádelním koši, že mají vyprané hadry! Opravdu jsem se nadšeně usmál a vzal si košili, džíny a mikinu s kapucí. Bylo léto, pokud bude v noci zima, tak si mohu nechat narůst srst, tohle bylo opravdu bez problémů. Pak jsem potichu šel dál domem. Nakonec jsem zjistil, že chrápání jde z ložnice… nakoukl jsem tam velice nenápadně. Ležela tam… žena na muži.. Ušklíbl jsem se, ale opatrně šel z místnosti do obýváku, kde na stole ležel mobil. Vzal jsem ho a zpaměti nacvakal Minhovo číslo.
,,Přišli na mě… nemohu se vrátit… chtěli mě zabít, nevracej se domů, jsem zraněný, ale už jsem se ošetřil… snad se ještě někdy setkáme... bojím se, ale musíš mi přežít, prosím! Odcházím z Busanu, musím… možná se zdržím v okolí v busanských lesích, vím, že máš mnohem lepší čich, než mám já sám… nemám u sebe svůj mobil, nevolej mi, vezmi nějaké naše věci, prosím… Neměj strach bráško a nenech se vyprovokovat, nic neudělej, nechci, aby mi tě zabili.. Jsem jinak v pořádku, Saranghae~ Jonghyun…"
Vydechl jsem, odeslal to a následně už všechno z mobilu vymazal, rozhlédl se, ale ukradl několik peněz, jídlo pobral do kapes taky a rychle seběhl schody. V tu chvíli nahoře bouchly dveře! Musím jednat rychle! Rychlostí blesku jsem vyletěl z baráku a zatočil do tmavé uličky. Kapuci černé mikiny jsem si hodil na hlavu, abych působil jako nějaký vrah… no dealer. Já jsem tak vypadal, no vážně, když jste skoro bílí jako stěna. Ale za tohle jsem nemohl. Odjakživa mám trochu míň pigmentu no…

Konec Flashbacku

A tak jsem se stal vyhnancem. Vyhnali mě z mého města a nevím, kde mě co ještě potká. Teď jsem byl momentálně už dál od Busanu. Nemohl jsem si dovolit jít po silnici, ale nejbližší lesy byly naštěstí nedaleko. Busanská příroda je nádherná, je to hlavně díky tomu, že Busan je u moře. A jsou tu dvě bezva řeky, ale to mi teď bylo k ničemu! Připadalo mi, že je dnes každý proti mně. Musel jsem zdrhat, možná by stačilo, kdybych zůstal na kraji města, ale nechtěl jsem to riskovat! V přírodě mohu dělat věci po svém… Mohu si jít zalovit králíky a zajíce, ale ve městě… to by nešlo. Navíc jsem zraněný, nevím, jak dlouho to vydržím… No, nad tím jsem taky nepřemýšlel! Asi se budu muset v jeden den vrátit do města, abych si nakoupil zásoby a něco, čím si převážu rány. Toulal jsem se lesem, až jsem došel k potůčku. Byl nádherně čistý. Byl to trochu větší potok, zkrátka, měl pěkně vidět kamenité dno a byla tam asi třiceti možná padesáti centimetrová hloubka. Přišel jsem k potoku, odhodil mikinu a košili, kdy jsem se začal svlažovat. Uvítal jsem vodu. Bylo to úžasné. Najednou se ozvalo zapraskání, kdy jsem sebou škubl a podíval se na vetřelce. Vedle mého odloženého oblečení se objevila liška. Měla krásně hnědé oči a dívala se na mě. Podíval jsem se jí svýma očima do těch jejích očí a naklonil hlavu na stranu. Byla to zvláštní liška, ale upoutaly mě… její bílé tlapky. Čtyři čistě bílé tlapky. Skoro jako by je namočila do plechovky s barvou. Mé oči zajiskřily, kdy jsem šel blíž. ,,Ahoj… lišáku… můžeš se přeměnit, vím, co jsi zač," usmál jsem se a sedl si na zem. Liška se na mě podívala, kdy já odvrátil pohled, a když jsem se podíval zpět, seděl vedle mě kluk s duhovými vlasy. ,,Jak jsi to poznal?" zamrkal očima a zkoumavě si mě prohlédl. Byl jen v boxerkách… Očividně mu to nevadilo, ale tak… v lese, komu by to vadilo? Já na to byl zvyklý. ,,Kdybych neměl zraněnou ruku a bok…" Vydechl jsem, ale sklopil pohled, kdy se mi změnily oči do orlích a uši se zašpičatěly jako vlčákovi. ,,Jsem taky měnič," usmál jsem se a naklonil hlavu na stranu, když jsem se na něj podíval. ,,To je bezva! Já jsem myslel, že jsem jediný svého druhu!" vyjekl nadšeně a pevně mě objal. ,,Uhm.. promiň… dlouho jsem neviděl člověka, kromě mého brášky… jsme tady v lesích už několik let a nechceme chodit tam…" Ukázal směrem, kde byl Busan… ,,Jo… mě dneska doslova vyhnali…" Povzdechl jsem si a dal si hlavu do dlaní. ,,To mě mrzí... " Zamrkal kluk očima a pustil mě z objetí. ,,Nevadí… stát stalo se a nejde to vrátit zpět. Snad se tam bráškovi nic nestane a brzy se k nám připojí," vydechl jsem. ,,Bráška je taky měnič?" zamrkal zvědavě. ,,Ne… je to vlkodlak, ale.. já piju jeho krev, máme sourozenecké spojení… díky čarodějnici, která nám ho dala před několika set lety," usmál jsem se. ,,Páni! Tak to jste vy! Ti sourozenci, co jsou v legendách! Četl jsem s Taeminem jednou něco o manželském páru… žena byla vlkodlak a otec měnič, ale později se stal vlkodlakem.." Zamrkal a byl naprosto nadšený. Skoro jako když se fanynky setkají se svým idolem a on je pozve na piknik.,,Uhm.. ano… já se narodil měniči a Minho už oběma vlkodlakům," zamrkal jsem a kývl. ,,Takže… máš přeměnu ve vlkodlaka automatickou?" zamrkal zvědavě. ,,Jo, ale nepoužíval jsem ji dlouho… spíše psy, koně a orly," usmál jsem se a projel si rukou ve vlasech. ,,Páni! To je úžasný!" usmál se kluk. ,,Jo… jinak jsem Jonghyun," zamrkal jsem. ,,Jo! Ježiši! Jsem nezdvořák! Promiň! Já jsem Kibum," usmál se duhovlásek. ,,Těší mě, Kibume," usmál jsem se, kdy se naše oči setkaly. Měl je krásně velké.. krásné velké a hnědé. ,,Máš zajímavé oči…" Zamrkal. ,,Jedno oko je po matce… druhé po otci," usmál jsem se, ale oblékl si košili. ,,Opravdu nádherné… uhm… nechceš jít k nám do domku? Je nedaleko a potřebuješ si odpočinout, určitě máš hlad a žízeň! A co teprve ty rány, vyznám se v léčitelství," usmál se, kdy jsem překvapeně zamrkal. ,,Dobře, beru, děkuju moc," usmál jsem se. ,,Nemusíš za nic děkovat," usmál se Kibum, ale odvedl mě do jeho domku, kde nebylo ani živáčka. Ošetřil mě a já pak usnul, protože jsem opravdu byl unavený. Stočil jsem se do klubíčka v jednom pokoji a poklidně spal…

Mohutný černý vlkodlak se postavil proti člověku a tygrovi, který stál vedle něj… Ten člověk na něj mířil zbraní… Vlkodlak se nebál, skapávala mu slina z tlamy a chtěl se dostat do domu… Někdo tam byl… Někdo, kdo mu byl blízký… Byl si jistý, že ta stopa končila přesně na tomhle místě… Jeho bráška je tady...

Probudil mě najednou křik. Křik odněkud zvenčí. Zamručel jsem, ale protáhl se. Co to sakra je? Ale něco se mi nezdálo. Vyletěl jsem do sedu, ačkoliv jsem zasyčel bolestí. Rychlostí vlka jsem vyběhl ven před domek, kde… spatřil jsem Kibuma se zbraní v ruce, vedle něj stál tygr, který měl už jednu ránu a duhovlásek pokřikoval na… ,,Minho!" vyjekl jsem a rozběhl se k černé kouli na zemi, která těžce oddechovala. V tu chvíli se na mě otočil Kibum. ,,Nechoď k němu, je nebezpečný!" zaječel po mně, kdy tygr vedle něj se hned postavil. ,,Ale prd! To je můj bráška!" zamrkal jsem, kdy jsem padl vlkodlakovi kolem krku. Ten mě vzápětí povalil a začal šíleně olizovat. ,,Dost!" smál jsem se a pištěl smíchy, když mě jeho chlupy lechtaly. Všiml jsem si, že se z tygra stal blonďák, vypadal skoro jako Kibum. Bránil jsem se Minhovi, který po chvilce ze mě slezl, přeměnil se a pevně mě hned stáhl k sobě do objetí. ,,Bože… Hyunnie… žiješ! Já se už tolik bál… neovládl jsem se… měl jsi pravdu… oni byli v domě… když jsem se vrátil, zmlátili mě… tak jsem je tam asi potrhal trochu, ale, snažil jsem se to pak narafičit tak, že to byla vražda…" Vydechl. ,,Já ti říkal, dávej si pozor… dongsaeng… neposloucháš," vydechl jsem, ale pořádně ho k sobě tiskl. ,,Gomene…" Špitl, ale dal mi pusu, kdy se podíval na ty dva kluky za mnou. ,,Myslel jsem si, že tě drží.." Zamrkal očima. ,,Ne… Kibum mi pomohl," usmál jsem se. ,,Aha," zamrkal a kývl. ,,Omlouvám se vám za napadnutí," zamrkal Minho a uklonil se. ,,Jo… uhm.. zapomeňme na to.." zamrkal blonďák a uklonil se. ,,Jongie, představuji ti Taemina, mého brášku," usmál se Bummie. ,,Těší mě, Mine," mrkl jsem. ,,Mě také, nečekal jsem, že se kdy setkáme s legendami," usmál se a uklonil se. ,,Já vám představuji Minha… mého brášku, Minho, to je Kibum a Taemin… no, Kibum mi ošetřil rány a pak jsem spal… Taemina jsem teda ještě dnes neviděl," zazubil jsem se. ,,Byl jsem ve městě pro zásoby," objasnil blonďák. ,,Aha," usmál jsem se a kývl, kdy jsme se nakonec všichni čtyři vydali do domu. Sedli jsme si ke stolu, kdy Kibum donesl palačinky s ovocem! ,,Jé!" usmál jsem se nadšeně. ,,Berte si," usmál se Kibummie, kdy jsme poděkovali a začali jíst. ,,A vy jste oba dva měniči?" zeptal se Minho. ,,Ano, můj patron je liška," usmál se Kibum. ,,Moje je kočka," zamrkal Min, který doteď hleděl na Minha. ,,Jo, vypadáš jako koťátko," usmál se Minho a pohladil Minnieho po tváři, kde měl trochu zocelený šrám. ,,Snad tě to moc nebolelo, omlouvám se," vydechl. ,,Ne! To ne, jsem zvyklý," usmál se blonďáček a sklopil hlavu, kdy jsem si všiml, jak mu narudla líčka. ,,A neublížil jsem já tobě?" zeptal se Kibum se zamrkáním Minha. ,,Ne.. ty kulky nebyly naštěstí stříbrné… nic, co by mi mělo ublížit," zazubil se Minho a protáhl se. ,,Aha, to jsem rád," kývl lišák, ale brzy jsme dojedli a potichu seděli v kuchyni. ,,Co chcete dělat dál?" Prolomil to ticho Kibum. ,,Já… nevím… Možná si najdeme nějaké útočiště a tam budeme spát, abychom pak se vydali dál na cestu," zamrkal jsem očima a sklopil pohled. Přesto mě to táhne k liščeti… ,,No… mně se moc nikam daleko nechce chodit…" Pípl Minho a sklopil pohled. ,,No a… nechcete tu s námi zůstat?" zeptal se Kibum, kdy jsem překvapeně zamrkal a pohlédl mu do očí. On se usmíval a pohladil mě po tváři. ,,Víte, co je společné pro nás čtyři?" usmál se duhovlásek, kdy jsme se všichni tři na něj nechápavě podíval. ,,Jsme zvířata, zamilovaná zvířata a nedokážeme říci své vlastní city… Ale tak… Asi to řeknu jako první… dobře… Zamiloval jsem se, Jongie," zamrkal Kibum a zrudl. V tu chvíli jsem vytřeštil oči, ale padl Kibumovi kolem krku, zalehl ho tak a on zajel do gauče více. ,,Á!" vyjekl se smíchem. ,,Kdybych mohl, přeměním se do psa a olížu tě," usmál jsem se jako anděl, ale dal mu pusu. ,,Taky tě miluju," usmál jsem se. Jo… v naší době prostě umíme vyznávat si lásku, to víte! To nejsou žádné kroky kolem horké kaše! Ti dva na nás chvilku koukali vyjukaně, ale pak se Minnie podíval na Minha a skousl si ret, kdy zrudl a sklopil zase hlavu. Strčil jsem do Minha, který překvapeně zamrkal, ale pak se pousmál a vzal jemně prsty Minovu hlavu, kdy ji pozvedl a podíval se mu do očí. ,,Minnie… nevěděl jsem, že existuje láska na první pohled, ale… když to teď vidím u Hyunnieho, pozoruji to i u sebe… Miluji tě," vydechl a pak už jen spojil rty s těmi Minovými. Vítězně a spokojeně jsem se usmál, kdy jsem se podíval Kibumovi do očí a pak se s ním taky ponořil do dlouhého polibku. Říkáte si, co je tohle zač? No přeci.. Láska navždy!

♥End♥
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama