Change my life - Kapitola II.

4. května 2017 v 6:00 | Kazumi |  Change my life

A druhá kapitola je tady ^^
Upozornění: Obsahuje násilí, nadávky, braní a užívání návykových látek 15+
Pár: JongTae/MinKey
Zastoupení: Kazumi jako Jonghyun - fialový text, Minho - modrý text & TaeHee jako Taemin - černý text, Jinki - červený text


Nelíbilo se mi to, vážně ne, ten chlap vypadal podezřele a ten hnědovlasý… Nevypadalo to, že by ho měl zrovna v lásce. Nemohl jsem je ale sledovat a poslouchat, musel jsem pracovat, a když zrovna nikdo neplatil, ani neobjednával, pomáhal jsem v kuchyni s večeřemi. Už v restauraci zbývalo jen pár lidí, a právě onen podivný muž se smutným hnědovláskem. Najednou si ten podivný vzal kabát, klobouk a brýle, hodil na stůl peníze a šel pryč. Zamrkal jsem, ale všiml jsem si, že ten druhý ještě jí. Skousl jsem si ret, nadechl se a šel k němu. "Váš přítel již odešel?" zeptal jsem se a sedl si proti hnědovlasému. Hnědovlásek sebou trochu polekaně trhl a podíval se na mě. ,,O-on není můj přítel... a a... ano, šel pryč..," přikývl a napil se džusu. "Nemyslel jsem přítel jako přítel, ale jako kamarád…" pousmál jsem se. ,,Ani to není..." Zavrtěl hlavou. "Aha… A je vše v pořádku?" Podíval jsem se na něj. ,,Jo... je... Máte skvělého kuchaře...," pousmál se a dojídal galbi. "Dobře…" Usmál jsem se, ale prohlédl si ho. "Dáte si ještě něco? Kávu, čaj?" Zamrkal jsem. ,,Latté s karamelem... jestli mohu poprosit..," vydechl a krátce se podíval na peníze, co ležely na stole, ale pak dopil džus. "Jistě…" Kývl jsem s úsměvem, ale vstal a šel do kuchyně připravit latté s karamelem a poté mu jej osobně donesl. "Tady, kdybyste si ještě něco přál, řekněte si…," usmál jsem se a vydal se k dalším hostům, kteří dorazili. Obsluhoval jsem, nosil objednávky, kasíroval a podobně. Když si mě hnědovlásek zavolal, odnesl jsem rychle kávu a poté se vydal k němu. "Ano?" usmál jsem se na něj. ,,B-budu platit," zamrkal očima a vzal si peníze. "34 tisíc 548 wonů." Podal jsem mu lístek s vyúčtováním. Hnědovlásek si lístek vzal, ale z peněz mi dal třicet pět tisíc. ,,Zbytek si nechte," zamrkal. "Oh, děkuji," usmál jsem se a strčil peníze do velké černé peněženky, kam se dávaly peníze v restauraci. "Na shledanou a přijďte zas," usmál jsem se, ale vzal prázdnou sklenku i hrnek a odnesl to dozadu. Když jsem se vrátil na plac, hnědovlasý již byl pryč…

Seděl jsem a jedl. Onewa jsem si raději ani trochu nevšímal. ,,No, nic, já letím, mám ještě jiné schůzky... Dneska je to na mě, tak to pak zaplať, zatím... Ozvu se ti..." Poplácal mě po rameni, hodil na stůl peníze, vzal si věci a než jsem se stihl podívat, už byl pryč. Zachvěl jsem se a skousl si ret. Nadechl jsem se dlouze a po chvilce si najednou někdo sedl naproti mně. "Váš přítel již odešel?" zeptal se mě hlas… hlas toho pikolíka! Polekaně jsem sebou trhl a podíval se na něj. ,,O-on není můj přítel... a a... ano, šel pryč..," přikývl jsem a napil se džusu. Ještě jsem nedojedl galbi. A Onew vážně není můj přítel, nikomu nevěřím, nevěřím nikomu ve svém okolí. "Nemyslel jsem přítel jako přítel, ale jako kamarád…," pousmál se. Já bych s ním ani nechodil! Ne! Nikdy… nikdy už se s nikým nechci stýkat.. ,,Ani to není..." Zavrtěl jsem hlavou. "Aha… A je vše v pořádku?" Podíval se na mě, kdy jsem se na něj očkem podíval. Není… kdyby bylo, nejsem taková troska. ,,Jo... je... Máte skvělého kuchaře...," pousmál jsem se a dojídal galbi. "Dobře…," usmál se a prohlédl si mě, kdy mi ten pohled trochu dělal nevolno. Nebo ne nevolno, ale bylo mi z toho zle. "Dáte si ještě něco? Kávu, čaj?" zamrkal a já zapřemýšlel. Peněz jsem tu měl dost. ,,Latté s karamelem... jestli mohu poprosit..," vydechl jsem a krátce se podíval na peníze, co ležely na stole, ale pak jsem dopil džus. "Jistě…" Kývl s úsměvem, vstal a odešel do kuchyně. Nadechl jsem se. Ten jeho hlas byl celkem milý a … Jonghyune! Nikdy! Nemysli na to! "Tady, kdybyste si ještě něco přál, řekněte si…," usmál se na mě a vydal se k dalším hostům. Nadechl jsem se a pil latté. Podíval jsem se na hodinky. Měl bych jít za deset minut. Brzy bude osmá hodina a já v devět musím být na svém místě. Dopil jsem latté a promnul si zátylek. Nesměle jsem si zavolal blonďáka, který ke mně přišel hned, jakmile odnesl kávu. "Ano?" usmál se na mě, až se mi pod tím úsměvem zachvělo srdce, které bylo celkem zašedlé a citlivé. ,,B-budu platit," zamrkal jsem očima a vzal si peníze ze stolu. "34 tisíc 548 wonů." Podal mi lístek s vyúčtováním. Vzal jsem si ten lístek a prohlédl si ho. Z peněz jsem vzal třicet pět tisíc a podal je pikolíkovi. ,,Zbytek si nechte," zamrkal jsem očima. "Oh, děkuji," usmál se a strčil peníze do velké černé peněženky. Jo, ten tam musí mít peněz. V tomhle podniku je spousta peněz, ale mají to tu opravdu nádherný. "Na shledanou a přijďte zas," usmál se a vzal zbytek nádobí. V rychlosti jsem vstal, vzal si sako a černou tašku. Rozešel jsem se rychlým krokem pryč, kdy jsem si do očí dal brýle a kráčel ke svému bytu, kdy jsem schválně měnil směr, aby mě nikdo nepronásledoval. Došel jsem domů a tam si musel rychle udělat ve svém nádobíčku novou dávku koksu a dal ji do injekce. Vpíchl jsem si ji do zápěstí a spokojeně vydechl. Šel jsem si dát sprchu a po ní se začal oblékat. Dooblékl jsem se a spokojeně zamručel. Protáhl jsem se. Droga v mé krvi už pomalu ustávala, ale byla tam. Usmál jsem se a podíval se na sebe do zrcadla. Zamračil jsem se a raději si vzal své zboží. Stačilo mi pár sáčků, které jsem si dal do kapes svého kabátu. Mám čtvrt kila heroinu i koksu. Dneska to všechno neprodám, proto jsem si vzal z té čtvrtky už takhle čtvrtku a několik tisíc wonů, kdyby zase nějaký chytrák to neměl přesně. Vzal jsem si šátek, uvázal si ho kolem úst, kdy jsem z něj cítil ještě trochu nikotinu, kterého jsem se nadechl. Do očí jsem si dal brýle a na hlavu si nasadil kapuci svého pláště, který jsem měl přes kabát. Vyrazil jsem na své obvyklé místo. Rovnou k tomu altánu, který byl trochu dál od mého domu, ale to bylo proto, abych případné šmíráky svedl z cesty. Plášť i kabát byl oboustranný. Stačilo to přetočit a já hned vypadal jinak. Měl jsem i jiný šátek, ale ten byl nyní schovaný v kapse kabátu zevnitř. V altánu jsem si sedl na stolek a vytáhl z kapes kabátu krabičku cigaret a zapálil si. Jonghyune, už zase? Slíbil sis, že s tím přestaneš! Jedna mě snad nezabije… Dokouřil jsem a típl cigaretu. Zaslechl jsem kroky, kdy jsem se opřel o sloup a podíval se k postavě, která se blížila. Přimhouřil jsem oči, abych lépe si ji prohlédl. ,,Černý anděl?" zahuhlal heslo, které jsem měl u těch, co u mě nakupovali již dlouho. Pokud přišel ten samý člověk pětkrát, dostal mé heslo, ale stále neznal nikdo moji tvář. Tohle heslo Jinki neznal, noví klienti mě oslovovali mým známějším jménem - Dino. ,,Co to bude?" zašklebil jsem se. Díky droze, co jsem měl nedávno, a cigaretě jsem se cítil celkem dobře. ,,Koks… dva sáčky….," zamumlal a přišel blíž. ,,Osmdesát pět tisíc… ber nebo neber," zamumlal jsem, ale sáhl si do kapes pro dva sáčky koksu. ,,Blázníš? Sám nejlépe víš, že absťák je hrozný…," zaúpěl mladík, ale vytáhl třesoucíma se rukama peníze a podal mi je. Spočítal jsem si to, ale hodil před sebe na stůl oba sáčky. On po nich hned sáhnul. ,,Díky..," zamumlal a odešel. Osmičku jsem si strčil do pravé kapsy a pětku do levé. Ano, osmdesát tisíc jsem nechal pro dealera a pět tisíc pro sebe. Umím počítat, tak proč bych nemohl maličko pozvednout cenu… On se to snad nedozví. Ty prachy potřebuju a on mi dal málo. Měl bych si zajít koupit něco k pití, ale musím tu zůstat, stačí tu být dvě hodiny. K altánku došel další člověk, ohlížel se, třásl se a vypadal, že někoho hledá. ,,H-hele… neznáš Dina?" zeptal se koktavě, když ke mně přišel blíž. ,,Proč?" zeptal jsem se ho úšklebně. ,,M-měl by tu prodávat… cokoliv… jeden sáček…," mluvil velice otřeseně a koktavě. Ohlížel se kolem sebe. ,,Já jsem Dino… herák za padesát pět tisíc, ber, nebo nech být, je to na tobě," vydechl jsem, ale zašklebil se jeho výrazu. Rád si hraju, zvlášť když mám dobrou náladu po cigaretě a droze štěstí. ,,Dino?" zamrkal očima. ,,Neoslovuj mě tak často… stačí jednou, nemám to rád..," zabrblal jsem a zamračil se odtažitě. ,,J-jo..," zamumlal a chvěl se. ,,Dej mi dva… dva sáčky…," zamrkal očima, kdy jsem kývl a vzal dva heroiny, kdy on se po nich natáhl, ale já uhnul. ,,Nejdříve prachy, pak štěstí," zamračil jsem se, kdy on přikývl a dal mi bankovky, v kterých bylo sto dvacet tisíc. Vzal jsem je a podal mu sáčky. On je sebral a utekl. Uchechtl jsem se, hlupák. Deset tisíc jsem si nechal pro sebe a zbytek dal do kapes pro Onewa. Vydechl jsem, ale znovu si zapálil. Co je na tom, stejně s tím… zejtra si nic nezapálím. Nadechl jsem se a dokouřil druhou cigaretu. Podíval jsem se směrem parku. Seděl jsem v altánu do půl dvanácté, kdy za mnou přišli ještě další čtyři zákazníci. Pak už jsem se vážně nudil a rozešel se směrem k bytu, kdy jsem cestou prošel temnou uličkou, kde jsem si přeměnil plášť s kabátem a hned jsem vypadal jinak. Fízlové na mě nemají! Došel jsem do bytu, peníze si rozdělil do malých papírových tašek a schoval si zbytek sáčků s drogami. Pak jsem si jen šel dát sprchu a hurá spát.

,,Chceš něco? Sníh, majoránku, thajskou kočku, mám všechno... Pro tebe všechno za půlku, takže kolem 20 tisíc wonů..." Podíval jsem se na něj a napil se vína. ,,U-už mi moc peněz nezbývá…," podíval se na mě. ,,M-mám pro sebe j-ještě trochu sněhu i kočky…," nadechl se a skousl si ret, kdy se napil džusu znovu. ,,A na sekeru nechceš?" zazubil jsem se a pak se podíval na číšníka, který nám přinesl jídlo a pak šel zase pryč. ,,Z-zatím ne," odpověděl. No, on přileze, až bude mít absťáček… ,,No, jak myslíš... Přijdou za tebou noví klienti... Prodávej tam, co vždycky Dino... Altán v parku, ulice za čínským bistrem, budou tě tam hledat...," promluvil jsem ještě, než jsem začal jíst. ,,Já vím…," zamumlal a nadechl se. ,,Kdy dostanu trochu peněz?" podíval se mě a pak sklopil hlavu. Ale, pán chce penízky, jo? ,,Na co prosím tě ty potřebuješ peníze?" uchechtl jsem se. ,,Jako vždycky... Záloha teď, zbytek podle toho, kolik prodáš... Ale v poslední době si to chtěl za produkt, ne za prachy.." Podíval jsem se na něj. ,,M-musím si nakoupit zásoby, abych měl z čeho jíst… já vím, že byt mám zaplacený na hodně dlouho, ale jídlo mi tam opravdu nevaří… A piju leda vodu z kohoutku a občas džus…," vydechl a skousl si ret. ,,No tak okey..." Kývl jsem a vytáhl 200 tisíc wonů a podal mu je. ,,T-to je všechno?" zeptal se. To si ze mě dělá prdel? ,,Ty si vážně nevděčnej!" Kopl jsem ho pod stolem do nohy a napil se vína. ,,Díky mně máš, kde žít, máš přísun matroše, máš prachy a stěžuješ si?" Podíval jsem se na něj naštvaně. ,,J-já omlouvám se…," vyhrkl. No, má za co! ,,Z-začnu dneska v devět večer… m-máš nové klienty prozkoumané? N-nerad měním místa prodeje, už jsem to musel udělat dvakrát, když tam na mě čekali fízlové…," zamumlal a skousl si ret. ,,Jasně, jsou prověření, jednoho jsem poslal do lovišť... Ostatní byli neškodní feťáci, co se sem nastěhovali a shání nové možnosti..." Kývl jsem a dal si další sousto do pusy. Jo, jeden byl očividní špicl, věděl o nás a mé práci v podsvětí! Nemohl jsem dovolit, aby můj byznys zničil! ,,Fajn..," kývl hnědovlasý. Pustili jsme se oba do jídla, kdy jsem lehce spěchal, ještě musím za dalšími překupníčky. ,,No, nic, já letím, mám ještě jiné schůzky... Dneska je to na mě, tak to pak zaplať, zatím... Ozvu se ti..." Poplácal jsem Dina po rameni, hodil na stůl peníze, vzal si věci a vydal jsem se k sobě pro další várku a poté za dalším překupníkem. Snad ten parchant nebude chrápat, nebo nebude ožralej, s takovýma se nedá dohodnout!

Jsem Choi Minho. Už od mala jsem se zajímal o bojové umění a chtěl se stát někým, kdo bude někoho chránit. Šel jsem si za svým. Moji rodiče byli celkem bohatí lidí a mají mě velice rádi. Podporovali mě v mé cestě. Dopracoval jsem se až na člena ochranky nejznámějšího majitele restaurací v celém Soulu. Ne! V celé Koreji! Ale já bych se nedivil, kdyby jich měl i několik jinde. Jsem velitel ostrahy, kterou si on najímá. Dělám tu práci rád a nejlepší vztah mám s jeho nejmladším synem - Lee Taeminem. Pokud to tak mohu říct, tak jsem vlastně jeho nejlepší kamarád, ale mé srdce tluče pro někoho jiného… přímo pro jeho kuchaře, který je pro mě vším, ale samotný Taeminnie to neví. Podíval jsem se na hodiny a vyšel ze svého domu v obleku a černých brýlích. Díky cvičení jsem měl břišáky a další svaly, prostě pravý příklad toho, jak má vypadat člen ostrahy bohatých lidí. Vzal jsem z garáže auto a zkontroloval si zbraň u opasku. V uchu mi díky menšímu sluchátku procházela slova, která si předávali členové ostrahy mezi sebou. Já jel pro Mina sám, protože jsem byl nejsilnějším a ostrostřelec. Svého šéfa a přítele si ochráním sám! Napsal jsem cestou zprávu blonďákovi a po chvilce zastavil u restaurace, kdy jsem se rozhlédl kolem sebe, ale vystoupil z auta a otevřel jsem dveře, kdy jsem vešel dovnitř. ,,Zavíráme!" zasmál jsem se. ,,Minho!" usmál se na mě blonďáček a objal mě. ,,Jojo, neboj se, už končíme...," mrkl a položil si hlavu na moje rameno, kdy se trošku vytahoval a stoupal si na špičky, ale usmíval se jako sluníčko. ,,Já nespěchám, však víš, že s mým nejlepším kamarádem trávím čas rád," zazubil jsem se a lehce mu pocuchal vlasy. Najednou vyšel ze dveří Kibum. ,,A... Minho... Ahoj...," usmál se Kibum. ,,Ahoj Kibummie," zamrkal jsem očima a usmál se. Moje srdce poskočilo nadšeně. Dneska s ním půjdu k sobě do bytu, ale… nejprve musím odvézt mladého pána domů. Kibum na mě mrkl, kývl a pak šel zase dozadu. ,,Jsem už převlečený, kluci zamknou, peníze mám s sebou, takže můžeme jet," usmál se Min a pustil mě. ,,Jsem tu se svojí černou audi, jedu z domova," usmál jsem se a podíval se na mobil. ,,Odvážím Lee Taemina domů," promluvil jsem do rukávu, kde jsem měl menší mikrofon, ale otevřel jsem dveře a vyšel první, kdy jsem je podržel a rozhlédl se kolem sebe. ,,Bože Minho... Nechej toho, když mě někdo bude chtít zastřelit, stejně tomu nezabráníš...," zasmál se Taemin a skočil mi na záda, kdy se mě chytil kolem krku. ,,Víš, že když uvidím na tobě červené světýlko, musím skočit před tebe," zasmál jsem se. ,,Mějte se kluci!" houkl jsem do vnitřku restaurace, ale s Minem na zádech došel k autu, kdy jsem ho odemkl dálkovým ovládáním a otevřel dveře na místě spolujezdce. ,,Zatím!" houkl i Min a pak ze mě u auta seskočil a sedl si do auta. ,,Jenže já bych pak skočil pod auto, kdybys to koupil ty a né já," zasmál se, když jsem si sedl vedle něj. ,,Nezapomínej na to, že já mám oblek s tímhle," zasmál jsem se a poťukal si na ochranný materiál v obleku. ,,Co práce?" zazubil jsem se, projel mu rukou ve vlasech a brýle si dal do vlasů, kdy jsem nastartoval a zapl topení s rádiem. ,,Bylo to úžasný! Každý den chodí víc a víc lidí! Už se smířili s tím, že v centru Soulu je v naší restauraci mladý personál. Byli prý zvyklí, že v Replay restauracích je starší personál, ale prý vaříme úžasně a jsou prostě maximálně spokojeni," usmál se nadšeně. ,,A-ale... Pořád mi... nikdo nevěří...," dodal po chvilce mlčení. ,,S těmi lidmi jsem moc rád. I když vám to musí dát hodně velkou práci to všechno připravit, je alespoň pěkná tržba. Jste možná všichni mladí, ale všichni jste ti nejšikovnější," zazubil jsem se, ale pak si skousl ret. ,,Co se stalo, Taeminnie?" podíval jsem se na něj krátce, když jsem zastavil na červené. ,,Řízl jsem se při utírání vykošťovacího nože... A Kibum... M-myslel, že se... zase řežu... Ale já už se neřežu, opravdu ne...," zamrkal smutně, kdy se mu zaleskly oči. ,,Aha," nadechl jsem se a zastavil v jedné ulici, abych ho mohl pohladit po tváři. ,,On to určitě zle nemyslel, třeba se jednoduše o tebe bojí a má o tebe strach. Víš, že tě v restauraci má každý rád, já tě mám taky rád a věřím, že s tím nezačneš. Každý se může říznout, to už se prostě stává, že se každý, kdo přijde do styku s nožem, jednoduše jednoho dne řízne. Já věřím, že s tím už nikdy nezačneš, je to dlouhá doba, co jsi to dělal naposledy," usmál jsem se a setřel jednu slzu, co mu z oka utekla. Min popotáhl a kývl. ,,N-ne... Už s tím nikdy nezačnu... I... I když jsem... D-dneska ch-chtěl... neudělal jsem to... Už nikdy..." Zavrtěl hlavou a obmotal mi ruce kolem krku, kdy si tvář schoval na mé rameno. Zamrkal jsem překvapeně očima a objal ho kolem pasu. ,,Co se stalo, že jsi to chtěl udělat?" optal jsem se opatrně a přejel mu konejšivě rukou po zádech. ,,J-já nevím, prostě jsem... C-cítil jsem, že... to potřebuju..." Zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl. ,,Nejraději bych byl jako ostraha v restauraci, abych ti mohl kdykoliv pomoct," povzdechl jsem si a pohladil jej po zádech. Jo a mohl bych tak být nablízku i Kibumovi. Mělo by to dvě velká plus. ,,T-to je dobrý... Neudělal jsem to... Nechci..." Zavrtěl hlavou a odtáhl se, kdy si otřel slzy. ,,M-můžeš jet...," vydechl. ,,Víš, že mně můžeš říct cokoliv," usmál jsem se, ale vzal z přihrádky kapesníčky, které jsem mu podal, ovšem znovu vyjel na cestu. ,,J-já vím... Když... Otec si... myslí, že... se pořád řežu... pořád za mnou posílá Taesun... A taky... ty jsi kvůli tomu pořád se mnou...," sklopil pohled. ,,Já vím…," povzdechl jsem si. ,,Zkusím hodit řeč s Taesunem… já jsem s tebou rád vždycky, ty chvilky, které s tebou trávím, neberu jako práci, ale jako chvilku strávenou se svým nejlepším přítelem," usmál jsem se a stočil auto na cestu, která mě vyvede ven z města, abych mohl dojet do honosné vily. Blonďáček kývl a pousmál se. ,,Dneska můžeš jet hned pryč... Chci... Chci být sám a navíc musím dodělat daně za tenhle měsíc...," usmál se na mě. ,,Proboha… daně… jak tohle můžeš dělat," zasmál jsem se a projel si rukou ve vlasech, ale přeřadil. Takže… budu moci za Kibumem hned! ,,Dobře, Tvé přání je mi rozkazem, ale příště musíme ty rozehrané Monopoly dohrát!" zazubil jsem se. Jo, ochranka hraje se svými klienty Monopoly! ,,V tom je ten problém, já je prakticky nedělám!" zasmál se a kývl. ,,Jo, dohrajeme," usmál se. ,,Tak to je špatné," zazubil jsem se a sjel z cesty k velké krásné bráně, kterou jsem si otevřel ovladačem. ,,Dneska má službu Hakova parta… minule mi ten parchant polil moje autíčko kafem!" zabrblal jsem. ,,Nechám ho vyhodit!" rozesmál se blonďáček. ,,Ráno budu u koní, kdybys mě hledal..." Podíval se na mě, když otevřel dveře auta, jakmile jsem zastavil u jeho části vily. ,,To zase ne, na to je až moc dobrý a potřebný v týmu," zazubil jsem se a přikývl. ,,Dobře, přijedu pro tebe jako vždy," usmál jsem se a mrkl na něj. ,,Fajn...," usmál se a vyskočil z auta, kdy zavřel a mávl mi. Přesvědčil jsem se, že bezpečně vešel do vily a pak jsem už mohl vyrazit. Vydechl jsem a trochu na to šlápl, ale zatím jsem jel tedy pomalu.


,,Zavíráme!" Ozvalo se najednou celou restaurací. Ten hlas bych poznal i ve tři ráno! ,,Minho!" usmál jsem se, když jsem svého ochránce a zároveň nejlepšího kamaráda spatřil a okamžitě jej objal. ,,Jojo, neboj se, už končíme...," mrkl jsem a položil si hlavu na jeho rameno. ,,Já nespěchám, však víš, že s mým nejlepším kamarádem trávím čas rád," zazubil se a lehce mi pocuchal vlasy. ,,A... Minho... Ahoj...," uslyšel jsem hlas Kibuma. Asi nás slyšel, tak přišel Minha pozdravit. ,,Ahoj Kibummie," Odpověděl mu Minho. ,,Jsem už převlečený, kluci zamknou, peníze mám s sebou, takže můžeme jet," usmál jsem a pustil Minha a podíval se na něj. ,,Jsem tu se svojí černou audi, jedu z domova," usmál se a podíval se na mobil. ,,Odvážím Lee Taemina domů," promluvil do rukávu, ale otevřel dveře a vyšel první, kdy je podržel a rozhlédl se kolem sebe. No jo, James Bond! ,,Bože Minho... Nechej toho, když mě někdo bude chtít zastřelit, stejně tomu nezabráníš...," zasmál jsem se a skočil mu na záda. ,,Víš, že když uvidím na tobě červené světýlko, musím skočit před tebe," zasmál se. ,,Jenže já bych pak skočil pod auto, kdybys to koupil ty a né já," zasmál jsem se v autě. ,,Nezapomínej na to, že já mám oblek s tímhle," zasmál se a poťukal si na ochranný materiál v obleku. ,,Co práce?" zazubil se, projel mi rukou ve vlasech a brýle si dal do vlasů. Začal jsem mu vyprávět o tom, jak k nám chodí víc a víc lidí. Měl jsem z toho strašnou radost, ale pak… Jsem mu zkrátka řekl i to, co mě tak moc tíží… ,,N-ne... Už s tím nikdy nezačnu... I... I když jsem... D-dneska ch-chtěl... neudělal jsem to... Už nikdy..." Zavrtěl jsem hlavou a obmotal mu ruce kolem krku, kdy jsem si tvář schoval na jeho rameno. On mi věří, ne? Nebo… Já nevím sakra! ,,Co se stalo, že jsi to chtěl udělat?" optal a přejel mi konejšivě rukou po zádech. ,,J-já nevím, prostě jsem... C-cítil jsem, že... to potřebuju..." Zavrtěl jsem hlavou a zhluboka se nadechl. ,,Nejraději bych byl jako ostraha v restauraci, abych ti mohl kdykoliv pomoct," povzdechl si a pohladil mě po zádech. ,,T-to je dobrý... Neudělal jsem to... Nechci..." Zavrtěl jsem hlavou a odtáhl se, kdy jsem si otřel slzy. ,,M-můžeš jet...," vydechl jsem. ,,Víš, že mně můžeš říct cokoliv," usmál se, ale vzal z přihrádky kapesníčky, které mi podal, ovšem znovu vyjel na cestu. ,,J-já vím... Když... Otec si... myslí, že... se pořád řežu... pořád za mnou posílá Taesuna... A taky... ty jsi kvůli tomu pořád se mnou...," sklopil jsem pohled. ,,Já vím…," povzdechl si Minho. ,,Zkusím hodit řeč s Taesunem… já jsem s tebou rád vždycky, ty chvilky, které s tebou trávím, neberu jako práci, ale jako chvilku strávenou se svým nejlepším přítelem," usmál se a stočil auto na cestu, která vede k naší vile. ,,Dneska můžeš jet hned pryč... Chci... Chci být sám a navíc musím dodělat daně za tenhle měsíc...," usmál jsem se na Minha. ,,Proboha… daně… jak tohle můžeš dělat," zasmál se a projel si rukou ve vlasech, ale přeřadil. No to je ten problém… Já je dělám tím stylem, že se u toho vždycky parádně opiju! ,,Dobře, Tvé přání je mi rozkazem, ale příště musíme ty rozehrané Monopoly dohrát!" zazubil se. ,,V tom je ten problém, já je prakticky nedělám!" zasmál jsem se a kývl. ,,Jo, dohrajeme," usmál jsem se. ,,Tak to je špatné," zazubil se a sjel z cesty k velké krásné bráně, kterou si otevřel ovladačem. ,,Dneska má službu Hakova parta… minule mi ten parchant polil moje autíčko kafem!" zabrblal. ,,Nechám ho vyhodit!" rozesmál jsem se. ,,Ráno budu u koní, kdybys mě hledal..." Podíval jsem se na Minha, než jsem vystoupil. ,,To zase ne, na to je až moc dobrý a potřebný v týmu," zazubil se a přikývl. ,,Dobře, přijedu pro tebe jako vždy," usmál se a mrkl na mě. ,,Fajn...," usmál jsem se a vyskočil z auta, mávl jsem na Minha a pak jsem již vešel do svého křídla ve vile. Večeříme společně s rodinou jen o víkendu… Vždy v sedm večer, protože pracujeme o víkendu jen do šesti. Ale dneska, jelikož je všední den se vracíme domů každý úplně jinak… Kývl jsem na sluhu, který mi vzal kabát a pověsil jej. Zastavil jsem si jiného sluhu a požádal jsem si o džbán červeného, a aby mi ho i se sklenkou přinesli do pokoje. Tohle nemůže dopadnout dobře, Taemine! Došel jsem do své ložnice a zasedl ke svému pracovnímu stolu. Vytáhl jsem účetní knihy, kalkulačku, tužky, gumu, propisky a začal. Jakmile mi sluha přinesl víno, nalil jsem si a trochu se napil. "Aish! Tohle je blbě!" Zvolal jsem naštvaně a znovu si lokl vína, kdy jsem do sebe kopl celou sklenku a nalil si další a… po chvíli zase další... Překvapeně jsem se asi po hodině díval do prázdného džbánu na víno. "Jůůů?!" Zvolal jsem překvapeně a vstal, když se ozvalo klepání. Vykročil jsem ke dveřím, ale když se dveře otevřely, hodil jsem hubu přímo na svůj perský kobereček. "Jééé… Ahoj bláško!" Podíval jsem se se smíchem na příchozí postavu a lehce se mi motala hlava. "Bože, ty si zase zlitej jak pytel!" Zavrtěl hlavou a zvedl mě ze země, postavil mě čelem proti sobě a díval se mi do očí, kdy jsem ho viděl tak trošku dvojitě. "Pojď bláško, napij se se mnou!" Zvolal jsem a opřel se o něj. "Tys zase počítal daně?" Podíval se na mě, kdy jsem se rozesmál. "Jak si…" musel jsem se zarazit, protože jsem začal škytat. "…to uhádl? Šéééééééerloku!" Zasmál jsem se a trošku se mi podlamovaly nohy. "Jsem detektiv, víš… Pojď si hajnout Beruško…" Promluvil a lehce udělal krok k mé posteli. "Nééé, Berušce se ještě nechce spinkat! Beruška chce ještě lítat na kytišky!" Vytrhl jsem se mu a zkusil se rozběhnout a vyskočit do vzduchu, kdy jsem však zase spadl na zem a pěkně se praštil do hlavy. "Au…" Rozesmál jsem se šíleně a mnul si hlavu. "Ty si vážně pako!" Zvolal Taesun, zvedl mě a položil na postel. "Spi a nedělej blbosti!" zvýšil lehce hlas a hodil na mě deku. "Ne-e!" Smál jsem se a zatahal ho za kravatu. "Já chci ještě víno!" Promluvil jsem na něj, kdy se mi nějakým zvláštním způsobem udělalo temno před očima a pokud jsem neumřel, nebo neztratil vědomí, tak jsem jednoduše usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama