Stille Orgel - Kapitola dvanáctá

28. dubna 2017 v 6:00 | Kazumi |  Stille Orgel
Dvanáctá kapitola a nerada to říkám, ale do konce nám toho už moc vlastně nezbývá! Tak, snad si to užíváte spolu se mnou až do konce :D Dnešní kapitola měla být trochu kratší, nakonec moc krátká není, ale... další kapitola kratší je a možná už pochopíte, proč se příběh jmenuje Stille Orgel :DD
Jinak dnes je pasování třeťáků... no... jelikož jsem třeťák, budu tam muset být taky a pak v tom novém krásném vzhledu pojedu domu vlakem, jako, proč ne, že jo? :DD Snad to přežiju (Celé poslední zvonění) a budu moci vydávat a psát dál pro vás! :D Krásný den, Kazumi :* ^^ ~


Pár: OnHyun
Upozornění: Myslím si, že dneska nic... až na pár nadávek, ale ne, bez omezení


Velký den je tady. Dnešní den se zapíše do dějin, ne, o tomto dni nesmí nikdo vědět. Tohle byla tajná akce, která nepotřebovala mít nějaké svědky. Lidé v celém Soulu netuší, že si kdosi zahrává s jejich životy. Nikdo z nich netuší, že jejich duše jsou na pokraji života a smrti. Teď záleží všechno na nás. Jak tohle přežijeme? To je tajemství… nebo ne tolik tajemství, jako spíše opředená záhada. Záleží tu jenom na našich schopnostech, musíme to zvládnout… musíme to přežít. A teď přichází na řadu další otázka, která je zatím bez odpovědi. Co to je? Co je ta věc, která může zahubit všechny lidi… Taky ten úředník mohl říct, co máme hledat, ale nikdo nám nic neřekl, nevíme prakticky nic, jestli za tohle nedostaneme prachy, tak budu vraždit, protože tohle je akce o život! A navíc… v těch dokumentech. Proč tam všude je obrys něčeho, co vypadá jako klavír? Co to sakra má znamenat? Už se nemohu dočkat konce. Tohle musí skončit brzy, ale Jinki… Otevřel jsem oči. Oba dva jsme leželi v posteli… oba dva jsme byli nazí. Včerejší noc stála za to a opravdu… Jemu se splnil sen. Neodkopne mě teď? Nebude mě jenom zneužívat? Hyune… s tímhle si prosímtě nedělej starosti, copak ty jsi neviděl, jak se na tebe kouká od chvíle, co jste se poznali? Vždyť se na mě koukal jako na nějaký bonbón! Ne! Koukal se na mě jako bych byl holčička, které je pět let, a on by byl o moc starší… koukal jako pedofil! Jako byl on… Ale dost už! Jonghyune, neštvi mě! Ale… Žádný ale sakra! Bože.. opravdu se tu hádám v hlavě s vlastním hláskem v hlavě? Jo… No a? Blbče! Nechci mít s tebou nic společnýho! Sorry, máš už společnou hlavu. No, to je velká škoda, asi si ji nechám prostřelit. Nedělej to, ublížil bys mu. Já vím… No, to jsem rád, že taky trochu přemýšlíš. Hele, co kdybys raději místo žvanění chvilku držel to, čím mluvíš v mé hlavě? Hmm... já nic neříkám, tohle všechno jsou výplodky tvé fantazie! Aha, takže mě vlastně mohou zavřít do blázince, protože jen blázen si povídá s vlastním hláskem v mysli. Jo, mysli si, co chceš, ale já existuju! Jasně, leda v mé hlavě, tupče! Protočil jsem oči a podíval se do stropu. Tam se skrývá takových věcí, tak cizích a drastických věcí… ne… lidé nejsou věci, ačkoliv jsou mrtví. Všichni tam jsou dávno mrtví. Najednou se králíček v mé náruči pohnul a více se na mě natiskl. Podíval jsem se na něj, poušklíbl se, ale pohladil ho po zádech, dal mu pusu do vlásků a více zabořil hlavu do polštářů. Je to hrozný. Jinki se ale probudil a pozvedl hlavu, kdy vypadal skoro jako křeček, no, spíše jako králík, který si toho moc nasyslil do pusy! Ale on není sysel, takže vážně nevím, kde ty tváře vzal! Králíci nemají syslí tváře! ,,Jak ses vyspal?" usmál jsem se, kdy on zamrkal očima a hleděl mi do očí. Buď jsem včera prožil noc s jiným králíkem, nebo jsem mu asi v noci něco píchnul, aniž bych o tom věděl! ,,Uhm… dobře… když…" Sklopil hlavu, jako by se rozmýšlel, jestli to má říct, nebo to radši říkat nebude. Hlupáček.. Ale tak ty jsi mu za posledních pár dní dal jasné signály, že… Mlč už sakra! Nechal jsem ho, aby to řekl sám, nechtěl jsem ho do toho nutit, ačkoliv jsem tušil, co se chystá říct. ,,Když… jsem mohl spát… u tebe… po tom všem… být s tebou…." Dořekl… asi jsem vážně jasnovidec, nebo já nevím, co jsem, ale tušil jsem to… ostatně… poznal jsem to už mnohem dřív, že tenhle kluk je asi vážně dost ujetej na moji přítomnost. Ach… Choi Jinki… já ho vážně miluju. ,,Mně se taky spalo výborně, s tebou," usmál jsem se, kdy jsem mu dal pusu na čelo a vysloužil si vážně zajímavý pohled Jinkiho. No… asi na mě koukal jako na anděla… Boha… já nevím, ale jen jsem se pousmál, políbil ho a vstal, kdy jsem šel do sprchy, pořádně se opláchl a šel do pokoje. ,,Jdi se osprchovat, musíme jít chystat snídani, pomáháš mi," usmál jsem se a mrkl. ,,Uhm.. jo…" Kývl, zamrkal a odešel. Byl úplně mimo… měl bych ho přestat takto vykolejovat z rovnováhy, ale já si nemohu pomoct. Usmál jsem se, oblékl si oblečení do kuchyně a počkal na Jinkiho, který po chvilce konečně přišel, byl vyvedený z míry ještě pořád, ale oblékl se do obleku a podíval se na mě. ,,Sluší ti to, pojď," usmál jsem se, vzal ho kolem pasu a seběhl s ním do kuchyni. ,,Jsi zařezanej," usmál jsem se. ,,Proč.." Podíval se mi do očí nechápavě a s otázkou v očích. Jen jsem se mu do očí podíval, usmál se, dal mu pusu na špičku nosu a začal rozdávat úkoly. Brzy jsme všichni měli nějaké úkoly, co chystat. No, bossova návštěva se prý včera v noci rozrostla o další lidi… Nejspíše je tu chce mít kvůli zítřku. To bude smůla, když se mu to nepovede, co? Ušklíbl jsem se v duchu. Ale Hyunnie, víš, že se to třeba nemusí podařit vám. No… to nemusí, ale musíme to zničit a pak klidně můžeme zemřít, ale to nechci, protože chci prožít život s tím mým blbcem! S tvým blbcem? Jo! S Jinkim! Slyšel jsi dobře! Vážně… dneska jsem jak zralý pro psychiatra přímo! Dodělali jsme snídani, odnesli ji na stoly v jídelně. Nebudu vám lhát, vypadalo to tam jako při svatbě! Nebo pohřbu… jo pohřbu, protože dneska tu třeba poteče krev. Zašklebil jsem se, ale pak jsme se šli najíst my. Kolem půl jedenácté jsme umyli nádobí a odešli s Jinkim na pokoj. ,,Půjdeme…" Řekl jsem rozhodně a podíval se na hodinky. ,,Máme hodinu a půl…" Vydechl Jinki a podíval se ven z oken. ,,Zvládneme to… musíš věřit," usmál jsem se, šel k němu a objal ho zezadu, kdy jsem ho pohladil po hrudi a políbil na krk. On zamrkal očima a otočil se na mě. ,,Ale… co když to bude past?" vydechl. ,,Šššš… jdeme," usmál jsem se, dal mu pusu na nos a šel k velké tašce. ,,Vezmi si vše, co uznáš za vhodné, nejspíše se sem pro věci nevrátíme," vydechl jsem, ale vytáhl si černý dlouhý plášť, opasek na zbraně a převlékl se. ,,Jo, taky proto jsem si nebral tolik věcí," pousmál se. ,,Nápodobně," zazubil jsem se, ale upravil si plášť, vzal si kolem krku rudý šátek, který jsem schoval pod černý plášť a kápi zatím nechal dole. ,,Přijdu si spíše jako mnich.. dlouho jsem tenhle oblek neměl," usmál se Onew. ,,Nosil jsi to taky?" usmál jsem se. ,,Jen někdy… častěji bundu nebo mikinu s kapucí," vydechl. ,,Aha, no… já na svůj plášť nedám dopustit," zazubil jsem se. ,,Dvojčata jsou lehce rozpoznatelná tím, že mají oba pláště, tím se liší od ostatních vrahů," zamrkal Jinki. ,,Jo, to máš pravdu," usmál jsem se a kývl. Nastavil jsem si v hodinkách jeden mód, který mi pomůže hledat výbušniny a zbraně. ,,Můžeme?" pousmál se hnědovlásek. ,,Jdeme," usmál jsem se a šel k němu, kdy jsem z krku sundal řetízek, měl jsem ještě jeden, ale tenhle byl se znakem hada, mečů a kříže. ,,Opatruj ho," zamrkal jsem a dal mu ho kolem krku. ,,Uhm… k čemu?" zamrkal. ,,Pro štěstí…" Dal jsem mu pusu a ukázal mu svůj, kde byl drak, meč a kříž. ,,Dobře… děkuju," usmál se, kdy jsem kývl, ale oba jsme vyrazili z pokoje do patra bosse. Museli jsme na chodbě zastavit a schovat se za sloup, když procházela ochranka. Zadíval jsem se na kameru a opsal si její kód do hodinek. Po chvilce jsem se dostal do centrály a naklikal si několik kódů, pomocí nichž jsem se dostal hluboko do systému, změnil časy a pak nastavil ještě alarm do zadního křídla, kam my vůbec nepáchneme. Bylo to do oblasti salónku, kde je obvykle Kibumova matka, no a tam asi těžko půjdeme… dva gayové… ušklíbl jsem se v duchu, ale šel s Jinkim ke knihovně, kdy ji Onew odemkl a oba jsme vstoupili dovnitř. Zamkli jsme za sebou, vzali klíč a šli ke stěně. Vše jsem povypínal a našli knihu, která nám otevřela stěnu a my vešli dovnitř. ,,Brzy snad najdeme nějaké zbraně," usmál jsem se na Jinkiho. ,,Myslíš, že tu budou?" zamrkal očima. ,,Dle mapy by tu měla být nějaká místnost…" Pokrčil jsem rameny, ale zavřeli jsme vchod do tajné chodby a šli vpřed. Oběma se nám rozsvítily hodinky a my tak viděli lépe na cestu. Já se navíc koukal na mapu. ,,Tady tudy jsme šli do pracovny, že jo?" zamrkal Jinki. ,,Jo, ukazují mi to hodinky… takže tudy je ta neprozkoumaná chodba," usmál jsem se a kývl. ,,Super… zatím to vypadá, že tu nic není," pousmál se, kdy šel vedle mě a špicoval uši. Já jsem šel neslyšně, skoro ve stínech. ,,Kdybys neměl tu baterku, myslel bych si, že jsi mě opustil," vydechl Jinki. ,,To bych neudělal," usmál jsem se, pohladil ho po tváři a po chvilce se na hodinkách objevil rudý flek a hodinky mi více zazářily. ,,Stůj.. někde tady se ukrývá poklad!" zazubil jsem se nadšeně, kdy se Jinki na mě podíval nechápavě. ,,Hledal jsem zbraně… no a…" Rozhlédl jsem se, zatímco světélko z hodinek klouzalo po hladkých stěnách z mramoru. Byla tu trochu zima, ale díky tomu hábitu jsem ji necítil. Bylo mi teplo, ale po chvilce Jinki přejel rukou po stěně a… při doteku na jednu dlaždici se… odsunul kus stěny. ,,Objevil jsi Ameriku, sice ji objevil Kolumbus, nebo možná Vikingové, ale každopádně… super!" zazubil jsem se na Jinkiho, který odskočil od stěny a asi se dost lekl. ,,To jsou pěkně blbý fóry!" zabrblal a já s úšklebkem nakoukl dovnitř. ,,Blbý fóry možná, ale skladiště plné zbraní!" Zářily mi oči. ,,Pane Bože!" Vykulil Onew oči, ale šel dovnitř, kdy já vypl past a vybrali jsme si zbraně. ,,Hlavně toho neber moc," usmál jsem se a ničil ostatní zbraně. ,,Proč to děláš?" zamrkal. ,,Kdyby na nás šli odzadu, ačkoliv jsem ty vchody zablokoval," usmál jsem se, pokrčil rameny a vzal si několik nožů do opasku, pětačtyřicítku rovnou dvakrát a nádhernou dýku. Usmál jsem se spokojeně, ale kývl na Jinkiho, kdy jsme se vydali dál. ,,Je tu klid," zamumlal Jinki. ,,To teda je… ale… snad jdeme správně," vydechl jsem. ,,Snad ano, hodinky to neukazují…" Kývl Onew a rozhlížel se kolem sebe. ,,Uvidíme, když tak… budeme muset pronásledovat Bosse.." Vydechl jsem, promnul si zátylek, ale snížil jas záření hodinek. Najednou se před námi objevilo rozcestí! ,,Co to do prdele je?" Vykulil jsem oči. ,,Tohle… tohle jako špatný vtip," zamrkal Jinki a podíval se na obě chodby. ,,No… dvě chodby… dvě různé chodby…" Vydechl jsem a skousl si ret. ,,Budeme se muset rozdělit… vím, že se ti to příčí… ale… musíme to udělat," vydechl Jinki a podíval se mi do očí. Stál ode mě kousek dál. ,,Ale… no…." Projel jsem si rukou ve vlasech. ,,Musíme to udělat… zvládneš to, budu na tebe myslet… třeba se setkáme," usmál se. ,,Dobře.." Vydechl jsem rezignovaně a přikývl. ,,Hodně štěstí," pousmál se Jinki a jeho tvář byla taková… nevím… ,,Tobě taky," usmál jsem se, ale pak se zamyslel a udělal menší krok k němu. ,,A dávej si na sebe pozor..." Usmál jsem se a podíval se do jeho očí. ,,Proč?" zamrkal Jinki očima a díval se do těch mých. Já se v těch jeho úplně ztrácel. Je to vážně blbec… můj malý zamilovaný blbec, on, jeho nádherná duše, mě jistě nezradí a nikdy nenechá na holičkách, bude se mnou… Udělal jsem k němu pár kroků, aniž bych něco řekl, jen jsem mu hleděl do těch očí, tak hlubokých hnědých očí. Mohl jsem je lépe prozkoumat, abych pravdu řekl, nikdy jsem tak nádherné oči neviděl. Pousmál jsem se, přitiskl své rty k těm jeho a olízl mu horní ret. Úplně jsem cítil, jak se jeho tělo dostalo do paralyzovaného stavu, cítil jsem, jak ztuhl. Nebyl schopný cokoliv říct, no jo, když člověk je ve společnosti štěněte, tak automaticky zapomíná i dýchat, co? Egoisto! Ticho! ,,Protože tě miluju... Choi Jinki," usmál jsem se, pohladil ho po tváři a jemu se štěstím zalily oči slzami, kdy své rty přitiskl k těm mým a vyměnili jsme si dlouhý polibek. Lehce jsem ho při tom objal, pohladil ho po zádech, kdy mě on pevně sevřel v objetí, ale věnoval mi opravdu nádherný polibek, který jsem si dokonce i užil. ,,Dávej na sebe pozor, lásko," zamrkal šťastně, ale i starostlivě, Jinki. ,,Neboj se," usmál jsem se, políbil ho a vydal se chodbou vpřed. Ještě jsem se za sebe ohlédl, ale Jinki tam nebyl… Nasadil jsem si kápi, upravil si plášť a pás se zbraněmi. Šel jsem dál chodbami, mé uši byly nastražené a já poslouchal cokoliv, ale neslyšel jsem své kroky, neslyšel jsem nic, ale… Po pár krocích jsem něco zaslechl… Bylo to tak tiché, tajemné, ale také velice zlověstné…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama