Stille Orgel - Kapitola desátá

23. dubna 2017 v 10:00 | Kazumi |  Stille Orgel
Ohayou! Tak, dnes další kapitola... Prozradím vám, že po SO přijde na scénu další příběh páru OnHyun! A máte se, na co těšit! Každopádně dnešní kapitola je poněkud... ve volnějším duchu? No, to se vám zdá nyní, ale počkejte, co když to je jen a jen ticho před bouří? :DD Užijte si Stille Orgel a celou neděli <3



Pár: OnHyun
Upozornění: Dnes překvapivě nic... leda nějaké nadávky a já nevím, co ještě :DD

Boss pomalu přistupoval k Jinkimu a namířil na něj zbraní. ,,Ne! Nech ho na pokoji ty idiote!" Zaječel jsem a spatřil úšklebek na bossově tváři. Ale… ten obličej nepatřil bossovi… byl Kibuma! ,,Nech ho! Proč mu to děláš?" ječel jsem dál a rozběhl se dopředu, ale najednou jako by mé nohy nebyly nohami, ale snad nějakým… šutrem? Nešlo s nimi vůbec pohnout! Chtěl jsem se rozběhnout, ale nemohl jsem. Ty nohy, skoro jako by mi je někdo přikoval do země! ,,Ne! Nesmí zemřít!" Do očí se mi nahrnuly slzy a pak
*BANG BANG*
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
,,Jonghyunnie! Probuď se! Prosím!" Ozýval se hlásek a někdo mnou třásl. Vyletěl jsem do sedu, cítil jsem, že jsem nějaký, mokrý…. Ale přesto jsem se rychle podíval vedle sebe. ,,Jinki! Ty žiješ!" vyjekl jsem a pevně ho objal. ,,N-no ž-žiju, proč bych, nežil?" Vykulil oči a překvapeně jimi zamrkal. ,,Měl jsem tedy jen sen…" Vydechl jsem a pevně ho mačkal v objetí, kdy mi to on po chvilce také začal oplácet, nejspíše byl rád, ačkoliv jsem viděl v jeho očích lehčí úděs z toho, co se mi zdálo a on nevěděl, co. ,,Řekni mi to… zdálo se ti, že jsi umřel?" zeptal se opatrně a pevně mě k sobě tiskl. ,,Ne! Že jsi umřel ty! Kibum měl zbraň, byl to boss, mířil na tebe, já se nemohl hnout, protože jsem měl těžké nohy a pak tě zastřelil!" vydechl jsem a celý se třásl. ,,Uhm… aha… to by Kibum ale neudělal, jeho duše je určitě čistá, jako je duše jeho matky... a ty… ty ses o mě bál?" zeptal se. ,,Ne ty vade! Skandoval jsem, aby tě už konečně střelil! Jasně, že jsem se o tebe bál!" zasyčel jsem, kdy jsem cítil teprve teď, jak mi tečou slzy po tvářích. ,,Dobrý Hyunnie… Nic se nestalo… jsem tady pořád…. nebreč…" Vydechl Jinki, hladil mě po zádech a tiskl mě k sobě. ,,Blbče…" Zamumlal jsem a schoval si hlavu do jeho ramene, kdy jsem zhluboka dýchal. ,,Jo.. jsem blbec… ale díky tomu mě máš rád," usmál se a otřel mi slzy. ,,Jo, jsi blbec," zamrkal jsem a praštil ho do ramene. ,,Proč?" usmál se. ,,Protože… třeba na to přijdeš," zamrkal jsem, rychle od něj odskočil a vzal si oblečení. ,,Kam jdeš?" zeptal se. ,,Bude půl osmé, musím do koupelny a pak do kuchyně," usmál jsem se. ,,Aha… tak jo, já tu počkám," usmál se. ,,Jo, hezky zůstaň," ušklíbl jsem se. Vydal jsem se do koupelny, zamkl se a vlezl si do sprchy. Jinki… jo… toho blbce asi fakt… nemám ho rád… nemám ho jenom rád… Ach, asi bych jej měl přestat tolik trápit, ale on si o to tolik říká… nemohu za to, že moje duše je divoká. Nezkrotná duše, kterou nikdo nezkrotí. Ačkoliv si nejspíše bráška myslí opak. No, uvidíme! Ostatně zkrotit duši ďábla je těžké a já vlastně ani pořádně nevím, jak se v takovém vztahu chovat. Tak si nech dát sezení s bráchou! Ozval se mi hlas v hlavě. Ale ty pomlč! Taeminnie má svých starostí dost. Jo, dokonce i o tebe! Tomu rozumím, jsme v akci, kde můžeme přijít o život klidně! No právě,můžete přijít o to nejcennější, což je život. A oba Minové by přišli o své brášky. Musíme to zvládnout, udělat to, co uznáme za vhodné. V sobotu tenhle barák musíme opustit… opustit, i kdybychom si museli cestu ven probojovat. Jediné, co nás brzdí, je fakt, že jsme bez zbraní. Ale i bez nich se dá bojovat. Jako včera, co? Ale tam nebyly stíny! Bez stínů to není ono! Povzdechl jsem si, odsunul všechny myšlenky a vylezl ven ze sprchy, kdy jsem se utřel. Pak jsem se oblékl, vysušil vlasy a odemkl koupelnu. ,,Dino, nechtěl bys ještě chvilku do postýlky?" zamrkal očima Jinki a hleděl na mě. ,,Ne," mrkl jsem a vzal si na hlavu čepici. ,,Aigoo… tobě to v ní tolik sluší," vydechl a díval se na mě, jako bych byl cukrová vata. Nebo snad bonbónek?! ,,Jo? Tobě to sluší v pyžámku," zavrněl jsem a šel ke dveřím. ,,Vážně?" vyjekl nadšeně a posadil se. ,,Jo… nejraději bych ti dal pusinku na hruď, ale musím jít," zazubil jsem se a rychle zdrhl z pokoje ven do kuchyně, kde jsme začali chystat snídani pro panstvo tohoto domu. ,,Joe! Ta kreveta tě neukousne, tak ji pořádně zpracuj!" zavolal jsem na kluka. ,,Ale… já jsem Jammie.." Zamrkal. ,,Aish… sorry… jste moc podobní," zabrblal jsem a šel chystat dál. ,,Náš šéf má jistě hlavu plnou jiných starostí!" zasmál se jiný mladík. ,,Jo… to je pravda," zasmál jsem se. ,,Ohledně mě?" ozval se hlásek…. Jinkiho! ,,Hele, nezvané osoby tu nemají, co dělat!" zabrblal jsem, zašklebil se a protáhl se. ,,Ale Jongie…" usmál se Jinki a stále mezi těmi dveřmi stál! ,,Hele… uteč, jestli nechceš probodnout vidličkou," usmál jsem se a dodělal snídani. ,,Ále no ták," zazubil se Jinki, ale v tu chvíli se ozval zvonek a my šli dát snídani na stoly. Pak jsme vyrazili do kuchyně a myli nádobí, které nám donesli služebníci.,,Tobě to tak sekne v té uniformě..." Usmíval se Jinki... Zase byl mezi dveřmi! ,,Kdybys místo očumování raději šel pomoct," odfrkl jsem si a utíral talíře. ,,Nejsem pomocná síla v kuchyni, to až v sobotu a v neděli!" Zazubil se. ,,Pf..." Uchechtl jsem se a hodil po něm utřený talíř. ,,Á blbče!" Vyjekl Jinki, ale talíř chytil. ,,Máš štěstí," ušklíbl jsem se. ,,Já?! To ty!" Zabrblal a hodil talíř po mně, kdy jsem ho bez problémů chytil. ,,Ne, ty... já ho hodil a ty jsi to viděl... tudíž to chytit musíš," zazubil jsem se a talíř uklidil. ,,Máte dobré reakce," zazubil se jeden z mladíků. To proto, že jsme vrahové... ušklíbl jsem se v duchu. ,,Jo... my spolu kočkujeme odnepaměti," usmál jsem se a mrkl na Jinkiho. ,,Obvykle po něm házím nože," usmál se Jinki. ,,Jo, ale neumí to, tak obvykle to dopadne k zemi dříve předtím, než by to mělo doletět ke mně... tak nože házím po něm," ušklíbl jsem se. ,,Ts... kecko," zabrblal Jinki, kdy se tu všichni smáli a já s úsměvem douklidil nádobí. ,,Jinki, můj milovaný Jinki, proč se vždy necháš tolik vytočit?" zazubil jsem se a šel k němu, kdy jsem ho políbil na čelo a plácl po zádi, ale rozešel se k pokoji. ,,D…. Jonghyunnie!" vyjekl za mnou Onew a já slyšel dupání, jak rychle běžel za mnou. Zastavil jsem se až v pokoji, kdy jsem se na něj otočil. ,,Copak?" usmál jsem se roztomile, převlékl se, vzal si učebnice a šel k Jinkimu, kdy jsem ho pohladil po tváři a hleděl mu do očí. Normálně jsem cítil, jak mu buší srdce! Skoro jsem ho slyšel! Jo, přivádím toho kluka do velkých nesnází, ale já za to nemohu… rád ho provokuji. ,,Jinki? Žiješ?" usmál jsem se a zatahal ho za ucho. ,,C-co mi to děláš?" zamrkal a já se naklonil k jeho oušku. ,,Dávám ti signály," šeptl jsem, ale prošel kolem něj a šel rovnou za Kibumem do jeho pokoje, kdy jsme spolu měli hodinu. Užili jsme si legraci, ale došel i jeho otec kvůli kontrole! No, naštěstí jsem uspěl, jinak bych byl asi mrtev… nebo ne? Ne, byl by mrtev někdo úplně jiný. Kibum byl opravdu fajn kluk, úplně jiný typ člověka… Nikdy bych neřekl, že je to syn mafiána. Bylo to divný, zatraceně dost divný, ale bylo tomu tak. Jeho vlastnosti byly z jeho matky. Měl úžasnou matku, která rozdávala úsměvy vždy, když jsem rozdával jakýkoliv chod. Po japonštině měl mít Kibum čínštinu s Jinkim. Ten se tvářil trochu nechápavě, když jsem ho potkal na chodbě. ,,Nekoukej jako havran… jinak… na hodině japonštiny byl boss… dej si bacha, kdyby přišel," šeptl jsem mu do ouška. ,,Uhm… dobře…" Kývl a zamrkal očima. ,,Neboj," usmál jsem se a šel do pokoje, kdy jsem se převlékl do kuchařského a začal zkoumat hodinky. Musel jsem si projít mapy a psal si poznámky přímo do hodinek. Nemohl jsem pracovat celou dobu, protože před půl dvanáctou jsem se musel převléknout do pracovního a jít chystat oběd. Na jednu stranu jsem litoval toho, že jsem se do oběda už s Jinkim nesetkal, ale musel jsem to přežít a jít na oběd, který jsme nachystali v příznivém čase rychle. Nikdy neděláme nic, co se vaří dlouho, ale zítra chce ten rádoby boss více kaviáru, humry a já nevím, co ještě… jo kraby a další mořské potvory! Kéž by ho to sežralo… co kdybych to nechal zčásti živé, aby ho to sežralo zevnitř? Dino, ty jsi vážně ťululum! Zašklebil jsem se ve vlastní hlavě sám sobě a dodělali jsme oběd akorát se zvoněním! Odnášeli jsme to na stůl, kdy jsem se usmál na Kibuma, abych mu oplatil jeho úsměv. Ten kluk mi možná přirostl k srdci až moc… že bych podvedl Jinkiho? Ale ne! Co si to o mně myslíte?! Sakra Hyune, nikdo tě tu neposlouchá, padej do kuchyně. Musel jsem se v hlavě sám sobě šklebit, a když dojedla rodina, šli jsme jíst my, služebnictvo. Jinki si sedl vedle mě a já se ušklíbl, ale začal jíst. ,,Jongie… jak moc volného času budeš mít?" zeptal se mě Jinki, zamrkal a jedl dál. ,,Copak? Chceš mě pozvat na rande?" zasmál jsem se a napil se. ,,No.. co když jo?" zamrkal očima, kdy jsem po něm hodil jeden sladký pohled. ,,Drahoušku, kdyby nebylo tolik práce, jdu rád," uculil jsem se, kdy všem kolem stolu asi zaskočilo - smíchy a překvapením. Jo, Jinki totiž koukal, jako bych mu řekl, že jsem naučil krávu létat a prase dostalo křídla a roh od jednorožce a teď vyletělo na Měsíc! No, nekecám, protože jeho pohled vážně stál za všechny peníze. ,,Měl bych si tě vyfotit, krásně se tváříš!" zasmál jsem se, pohladil ho po tváři a jedl dál. ,,Proč mě tak trápíš," vydechl Jinki a odsedl si trochu dál, kdy jedl, skoro se v tom jídle šťoural. Já už teda dojedl, dopil a sedl si blíž k němu, kdy jsem obmotal ruce kolem jeho pasu. ,,Ale já tě nechci trápit, jen… je krásné, jak se snažíš," zašeptal jsem mu do ouška, kdy jsem mu do něj lehce foukl, ožužlal mu ouško a vstal. ,,Hyunnie…" Šeptl Jinki a podíval se na mě. ,,Dojez… za chvilku máš hodinu s panem Kibumem," mrkl jsem na něj a šel doklízet nádobí. Když jsem se podíval do jídelny pro služebnictvo, Jinki už tam nebyl. Chudáček můj. Tvůj? Jo! Co je ti do toho! Nějak si lidi přivlastňuješ… No a? To je moje věc! Zašklebil jsem se v duchu, ale šel na pokoj, abych dodělal to, co jsem začal dopoledne. Musel jsem se zamknout, nerad bych zase lezl tam nahoru, to prostě nešlo! Jo a doufal jsem, že dneska nebudeme muset uklízet mrtvoly nebo jinak zahlazovat po sobě stopy. Vážně, my dva s Jinkim máme celý tenhle týden štěstí! V pondělí ten chlápek, v úterý jsem zabil tamtoho a musel vylézt nahoru, ve středu, nebo-li včera, jsme zabili toho, který na nás přišel a nevěřil v mé intriky! No a dneska… že bych mohl zabít bosse? Vtipné Hyune! Vtipné! Já vím, je to asi stejně tak vtipný, jako jsi ty! Hej! Bože… jsem natolik beznadějný případ, že se už i v myšlenkách musím hádat sám se sebou. Zašklebil jsem se spíše pro sebe a za pět tři rychle vyskočil na nohy a s angličtinou šel za Kibumem. ,,Ahoj Kibummie, omlouvám se, jestli jdu o moc pozdě, ale zapomněl jsem se," zazubil jsem se, když jsem vešel dovnitř. ,,Jongie, to je dobré, je to jen o pár sekund," usmál se a já si sedl ke stolu. ,,Jsem rád, že se nezlobíš, tak… dneska si tedy dáme opakovačku?" usmál jsem se a otevřel učebnici. ,,Yes, of course," zazubil se. ,,So…" Zamrkal jsem a začal s Kibumem konverzovat a jednoduše si s ním povídal, snažil jsem se mu dávat chytáky a cokoliv, co by ho překvapilo, ale on byl vážně dobrý! Nevěděl jsem, kde je Jinki, když jsem sem šel, tak tu nebyl. Když jsme s Kibumem skončili před čtvrtou, tak jsem se mu podíval do očí. ,,Nevíš, kde je Jinki?" usmál jsem se. Snad neskočil z toho okna… nebo ho Kibum nezastřelil a nedal nahoru do spalovny! ,,Říkal, že jde do kuchyně si pro vodu, protože na pokoji vám došla… odešel pět minut předtím, než jsi přišel," usmál se. ,,Aha," usmál jsem se a kývl. ,,Něco jsi mu chtěl? Budu mít teď korejštinu s ním," zamrkal. ,,Ne, to je dobrý, já se s ním uvidím pak na pokoji," usmál jsem se a sbalil si věci. ,,Jo, to je fakt!" zasmál se a projel si rukou ve vlasech, kdy někdo zaklepal… no někdo, dovnitř vešel Jinki! ,,Tak já půjdu… Have a nice day!" zasmál jsem se, rozcuchal Kibuma, při cestě políbil Jinkiho a zmizel na chodbě, kdy jsem zalezl do pokoje a rozplácl se tam na posteli. Jinki měl do pěti hodin korejštinu s Kibumem. ,,Zase se s ním neuvidí do večeře," zabručel jsem si a podíval se do stropu, kdy jsem přivřel oči. Dnešní večeře se má chystat delší dobu, pánovi přijdou hosté. Otevřel jsem oči, protočil je v sloup a přesně v pět hodin opustil ve svém úboru kuchyni. Všichni mí pomocníci stáli v řad nastoupení v kuchyni a čekali na moje rozkazy! ,,Jsem rád, že mě tak krásně posloucháte," zazubil jsem se, kdy jsme si pustili rádio a začali chystat. S večeří jsme se piplali. Nejprve předkrm, polívčička, hlavní chod a nakonec dezert! To je vážně nuda… ale snažili jsme se a brzy bylo hotovo. Akorát! Hosté přišli a muselo se nosit na stůl. Kibum po mně hodil pohled, kterým mi naznačil, že ho to absolutně nebaví a chce na pokoj. Soucitně jsem kývl, ale nemohl nic dělat. Se všemi jsme se šli najíst do jídelny služebnictva, kam přišel i Jinki. ,,Dnes se jí během večeře bosse?" zamrkal překvapeně, když si sedl vedle mě. ,,Protože šéf, když má návštěvu, tak se to protáhne většinou do půlnoci, takže my tu musíme zůstávat," vydechl jeden z pomocníků v kuchyni. ,,Aha… a já tu musím taky být?" zeptal jsem se. ,,Vy šéfe ne! Klidně jděte spát, my tohle všechno uklidíme," usmála se jedna slečna. ,,Děkuji," usmál jsem se a lehce rukou bodl do Jinkiho, který se na mě podíval a já mu pohledem naznačil, že má dojíst rychle. Očividně můj tajný signál pochopil - takže to zase takový blbec není! Ušklíbl jsem se tomu v duchu, ale oba jsme skutečně brzy dojedli, rozloučili se s partou a došli do ložnice. Zamkl jsem nás a sedli jsme si na postel. ,,Jestli bude boss večeřet do půlnoci, tak máme jedinečnou příležitost!" Jiskřily mé oči naprosto nadšenými jiskřičkami. ,,Proč myslíš?" zeptal se Jinki a povytáhl obočí. ,,Ty jsi vážně blbec… můj blbec…" Uchechtl jsem se, kdy jsem si uvědomil, jak moc jsem to řekl nahlas, ale dělal jsem, že o tom nevím. ,,Ochranka není tady nahoře… není tu tolik intenzivně, takže můžeme se dostat do jeho pracovny, aniž bychom byli odhaleni, nebo viděni někým, kdo by nás mohl prozradit," usmál jsem se. Jinki byl zmaten - chudáček můj, já ho vážně trápím… měl bych přestat… ,,Uhm… dobře…" Kývl Jinki s tím, že chápe celý můj plán. Výborně! ,,Tak… jdeme na to?" usmál jsem se, vstal a začal se převlékat do tmavšího oblečení. ,,Jo, jdeme na to.." Kývl a usmál se. ,,Snad to dneska půjde bez mrtvol," ušklíbl jsem se, ale protáhl se, dal si šátek přes ústa a podíval se na Jinkiho. O tom týpkovi nic neví… Neví nic o úterním karambolu a nikdy to vědět nemusí! ,,Snad jo…" Kývl a vstal, kdy se rozešel ke dveřím. ,,Musíme se více snažit!" zazubil jsem se, vstal a šel za ním, kdy jsem zhasl a odemkl dveře. Vyklouzli jsme ven, já pomocí hodinek přešteloval kamery a rozhlédl se. ,,Vzal jsi klíč?" šeptl jsem Jinkiho směrem, kdy on kývl. Usmál jsem se spokojeně a podíval se na termokameru, která mi nyní ukázala na mapě všechny osoby. Nejvíce lidí bylo kolem jídelny. Pak nahoře v horních patrech, ale v patře bosse asi jen tři hlídači… ne tak dva! Super. Ukázal jsem to Jinkimu, kdy se spokojeně usmál stejně jako já. Ztlumil jsem jas hodinek a s Jinkim za zády šel do patra bosse. Ty dvě gorily hlídaly u jeho pracovny. Primitivové! Ušklíbl jsem se, ale Jinki odemkl potichu knihovnu, kdy jsme do ní vstoupili, zavřeli a zamkli. ,,Tak a teď opatrně," usmál jsem se. ,,Myslíš, že tu je někde past?" zeptal se Onew. ,,Jo… koukej, jak ty rohy a zkrátka záhyby lehce prosvítají," usmál jsem se a ukazoval kolem nás. ,,Uhm… máš pravdu!" zamrkal překvapeně a nehýbal se. ,,Ale včera tu byl klid, možná se to aktivuje na noc a přes den to ani hodinky nezachytily," vydechl jsem, ale všechno to zdlouhavým procesem odstranil a pak jsme konečně mohli jít, aniž bychom byli nějak ohroženi. ,,Ten boss je vážně hlava, ale ty jsi chytřejší," zazubil se Jinki. ,,To víš… jemu totiž mozek napadl šílený virus a rozšířil se do celého těla," ušklíbl jsem se, kdy se Jinki tlumeně zasmál. ,,Hledej něco, čím se odsune stěna… musí tu něco být…" Kývl jsem a podíval se kolem sebe. ,,Myslíš jako třeba kniha?" zamrkal. ,,Nejsi zas tak blbý… ano, jako ve filmu!" zasmál jsem se tlumeně a díval se kolem sebe. Onew něco zabrblal, ale hledal taky. Hleděl jsem na knihy. Samé psychologické romány.. říkám, boss je psychopat.. Všechno možné, detektivky a tak dále, ale najednou mě zaujala nějaká knížka… Ta knížka byla romantická… ,,Nic tu není!" zabrblal Jinki, ale já se vítězně usmál. ,,Ale… co když ano?" uculil jsem se a pohnul s knihou, šlo to ztěžka, ale povedlo se mi tu knihu položit na hřbet a… ,,Vualáá! Říkej mi génie!" usmál jsem se nadšeně, kdy Jinki vykulil oči, div je nechytal po zemi! ,,Jak… jak jsi na to přišel? Vždyť je tu milion knih!" Zamrkal očima. ,,Tak… uvažuj… proč mezi detektivními romány a psychologickými je kniha, jediná kniha, která je romantická?" zazubil jsem se. ,,No…" Zarazil se a promnul si zátylek. ,,Máš rád romantiku?" usmál se. ,,To sem teď nepatří… otevřelo nám to cestu do chodby! A ano… mám ji rád," mrkl jsem, ale zapl baterku na hodinkách a vstoupil do chodby, která se tu udělala díky odsunutí celé stěny s knihami. ,,Počkej!" zvolal Jinki za mnou a rychle se rozběhl, kdy jsem se otočil a usmál se. ,,Jsi pomalý… pojď už," mrkl jsem, ale šel dál, kdy se cesta na konci rozdvojila! ,,Uhm… co to je?!" Vykulil Jinki oči. ,,Nevím… ale támhle je pracovna, musíme sebrat a smazat ty věci… tahle chodba nás bude čekat v sobotu, zítra to nedáváme, ti hosté tu spí…" Zamrkal jsem očima, ale šel do pracovny… Byla obrovská! ,,Wau… no… takže zítra nemusíme hledat!" zazubil se Jinki, když rychle přispěchal ke stolu. ,,Proč?" Pozvedl jsem obočí, ale to už Jinki zamával tabletem a laptopem. ,,Šikovný," zazubil jsem se, ale oba jsme mluvili potichu. ,,Nesmíme na sebe upozornit," usmál jsem se, kdy Jinki kývl, ale otevřel laptop. Já si vzal tablet do ruky a oba jsme použili hodinky, abychom rozšifrovali hesla. ,,Sakra… je to vážně hodně moc dobře zašifrovaný," vrčel Jinki. ,,Naklikej tenhle kód… pět, sedm, osm, devět, dvanáct, třináct, dvojtečka, tři, pět, šest…. Pak ti to půjde líp," usmál jsem se, když už jsem v tabletu dávno byl a na moje hodinky se stahovaly všechny informace. Tedy, stahovaly… z tabletu se odstraňovaly a přemisťovaly do hodinek. Hledal jsem vše. ,,Wau, díky," usmál se nadšeně Onew a také pracoval. ,,Jo, spolupráce musí bejt," mrkl jsem, ale brzy jsem měl dostáhnuto všechno to, co jsem potřeboval. Jinki měl také hotovo, kdy jsme bossovi natahali do tabletu i laptopu nějaké viry a různá pěkná videa. ,,Ten z nás bude mít radost," zašklebil se Jinki, když jsme uložili věci tam, kde předtím byly. ,,Jo, obrovskou, mám pocit, že se tam nikdy nedostane," zazubil jsem se, ale slyšeli jsme zarachocení klíčů! ,,Dělej!" řekl jsem Jinkimu spěšně a zatáhl ho do chodbičky, kdy jsem tlačítkem ve zdi zavřel vchod do místnosti a rychle jsme šli do knihovny. V té naštěstí nikdo nebyl! Dali jsme všechno do původního stavu a vrátili se na pokoj. Museli jsme se umýt a kolem jedné hodiny ráno se dostali do postele! ,,Nějak nám to trvalo," zabrblal Jinki, kdy roztáhl ruce a já mu vklouzl do náruče, aby mu nebylo v noci smutno. ,,Než jsme našli cestu a než to všechno stáhli… z osmé hodiny se rázem stala jedna hodina ráno no," ušklíbl jsem se. ,,Takže zítra budeme pracovat během dne," zívl Jinki. ,,Ano, během dne a v sobotu je akce," usmál jsem se a přikývl. ,,Tak fajn, nakopeme bossovi prdel," ušklíbl se. ,,Jo, ale teď už spi, nebo ji nakopeš leda tak sám sobě," usmál jsem se. ,,Dobrou noc, štěňátko," usmál se Jinki a políbil mě. Lehce jsem se zamračil, ale pak se spokojeně usmál. ,,Dneska to šlo bez mrtvol," zazubil jsem se. ,,To ano…" Kývl a sledoval mě, kdy jsem zhasl lampičku. ,,A jinak… dobrou noc, králíčku," usmál jsem se sladce, políbil ho a usnul v jeho náruči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama