Change my life - Kapitola I.

20. dubna 2017 v 9:00 | Kazumi |  Change my life

Já vás vítám u nového příběhu! Nemáme ještě všechno dopsané, proto tento příběh vyjde do cca 3. kapitoly, protože je toho na psaní moc, ale tak... takovou ochutnávku vám udělat můžeme :D Snad se brzy rozběhneme stejně jako FM ^^

Upozornění: Obsahuje násilí, nadávky, braní a užívání návykových látek, 15+
Pár: JongTae/MinKey
Zastoupení: Kazumi jako Jonghyun - fialový text, Minho - modrý text & TaeHee jako Taemin - černý text, Jinki - červený text




Podíval jsem se na ruku, kde zrovna zmizela ta tekutina z injekce, kterou jsem hodil do koše před chvilkou. Ať je mi už líp! Hned! Svalil jsem se do jedné tmavé uličky a vložil si hlavu do dlaní. Je to už několik měsíců, co se ze mě stala tahle troska. Dříve jsem působil jako dost dobrý hráč na kytaru. Trochu jsem i uměl zpívat, ale to se změnilo. Nejprve mě odkopla vlastní rodina, když jsem se dal dohromady s ním a on mi léčil rány sexem. Zneužíval mě dost hrubě, ale já si na to celkem i zvykl. Jenže jednou přišel a řekl, že si našel někoho jiného a lepšího! Lidem se opravdu nedá věřit. Nevěřím už nikomu. Ne! Všichni se otočili ke mně zády... Už byl večer. Zachumlal jsem se do pláště. Do toho svého bytu se dnes nevrátím. Ten byt... úplné honosné místo. Odkašlal jsem si. Tohle je už špatný, nesmím tolik kouřit… Zítra s tím přestanu, vážně. Usnul jsem. Netušil jsem, jestli budu mít zrovna dobré spaní, ale to mi bylo jedno. Ztratil jsem přátele, nemám nikoho. Proč? Protože nikomu nevěřím. Má ukecaná povaha mi řekla bye bye a můj smysl pro humor je už ověšený pavučinami. Ráno mě vzbudil hluk města. Povzdechl jsem si, ale promnul si oči a vyrazil směrem k mému domu. K mému bytu, co byl nedaleko. Tedy, doufal jsem v to. V kapse jsem si pohrál s několika posledními mincemi, až jsem se odhodlal zajít do jednoho obchodu, kde jsem si koupil v lahvi džus. Vypil jsem jej a odkašlal si. Mé oči byly trochu zmatněné, ale viděl jsem dost dobře. Po půlhodině jsem zapadl konečně do svého bytu, kde na mě čekal vzkaz. ,,Přijď dnes ve čtyři do restaurace Replay, mám pro tebe práci. Lee Jinki." Přečetl jsem si nahlas. Proč změnil místo? Tam jsme ještě nikdy nebyli, ale není to moc daleko od mého bytu. Ptáte se, kdo je ten Lee Jinki? Dobrá otázka. Jinak se mu říká Onew, ale ne, většina lidí ho tak zná a tohle je zkrátka jeho krytí, aby ho nevypátrali ti nejvyšší. Je to drogový dealer… A já občas beru drogy od něj, abych je prodal dál. Jsem takový menší dealer, ale ne… nechci to dál rozvádět. Šel jsem si udělat vajíčkovou omeletu s chlebem a nakonec si odešel dát i sprchu. Vyspal jsem se ještě pořádně, protože přeci jen v té večerní zimě se nedalo moc prospat. Navíc na dlažbě a mně opravdu byla zima. Odkašlal jsem si, vzal si nějaké prášky, ale v jednu hodinu vstával, abych si udělal oběd. Podíval jsem se na hodiny a vzal si cigaretu, kdy jsem odešel na balkon a zapálil si tam. Obláček kouře stoupal vzhůru a já znovu zakašlal s pícháním na plicích. Co jsem si to říkal včera… že s tím přestanu! Sakra! Típl jsem tu rakovinu a hodil to do popelníku. Šel jsem si znovu dát sprchu a po ní si otevřel lahev nějakého alkoholu, kdy jsem se napil - jo, měl jsem sice předtím prášky, ale to snad nevadí. Po chvilce jsem si oblékl černé džíny, modrou košili, černé sako a vzal si i šátek přes ústa, černé brýle a podíval se na hodiny. Měl jsem čas, proto jsem si dopřál trochu toho štěstí v podobě dobré drogy štěstí. Nadechl jsem se, vydechl, ale rozešel se z bytu pryč do centra města. Znovu jsem si zakašlal a šel dál. Cestou jsem si koupil bagetu, kterou jsem z půlky snědl a tu druhou hodil do koše. Ach to mé plýtvání, ale on si to stejně vezme bezdomovec, tak co. Před čtvrtou hodinou jsem vstoupil do oné restaurace a podíval se na mobil, kdy jsem se chtěl jen podívat, kolik je hodin. Nakonec jsem se rozhlédl kolem sebe a u jednoho stolu spatřil muže, který měl u sebe černé sako, klobouk a ve vlasech posunuté brýle. U něj seděl ještě jeden trochu svalnatý chlapík, ale vypadal lehce neutrálně. Jakmile mě oba spatřili, tak ten svalnatý se zvedl a šel kousek dál ke stolu a muž u stolu na mě kývl. Trochu jsem si stáhl límec saka, ale brýle si dal do vlasů a šel se posadit. ,,Zdravíčko Jonghyune, tak co, jsi spokojený?" usmál se na mě hned, jakmile jsem se posadil. Podíval jsem se mu do očí. ,,Jo…," odpověděl jsem odtažitě a nadechl se. ,,Fajn, s objednávkou jsem čekal na tebe, tak si vyber," usmál se a podal mi jídelní lístek, kdy jsem si ho vzal a mlčky prohlížel.

Jako každý den i dneska v restauraci… Už skoro rok… A pořád mě to baví! Je to zvláštní… Být synem bohatého muže a pracovat jako pikolík v restauraci, ale mně to vážně nevadí, naopak… baví mě to… Mám úžasný tým, i když teď odešel jeden kuchař a můj kamarád Kibum to moc nestíhá, ale snažíme se mu pomáhat, jak jen to jde. Zrovna jsme měli polední pauzu po obědovém návalu… Od půl třetí do půl čtvrté. Ostatní zrovna jedli, já už dojedl a umýval a uklízel talíře od oběda. Tedy ne jen talíře i jiné nádobí. Prohlédl jsem si v ruce velký černý nůž na vykošťování… S něčím podobným jsem si kdysi… hrával… jestli se tomu tak dá říkat… Omylem jsem najednou palcem přejel přes ostrou hranu a řízl se. Sykl jsem, ale ne bolestí, spíš naštvaně! Nebolelo mě to, ale říznout se takhle trapně… Zavrtěl jsem hlavou, hodil nůž znovu do dřezu na umytí a šel si malou ranku vyčistit v lékárničce. "Mine… Už zas?" povzdechl si za mnou Kibum. Otočil jsem se a zavrtěl hlavou. "Ne… Uklízel jsem nádobí a řízl jsem se o nůž na vykošťování…," zamračil jsem se a nalil si trochu desinfekce a pak na to přimáčkl vatový tamponek. "Okey, ale kdyby…" Nenechal jsem ho to dokončit. "Jsem už necelý rok v pohodě! Jasný?!" Podíval jsem se mu do očí, kdy černovlásek kývl a douklízel nádobí. Naštvaně jsem hodil tamponek do koše, když ranka přestala krvácet a šel jsem si sednout do šatny na lavičku. Pořád se na mě všichni dívají skrz prsty… Jako bych byl nějaký zloděj, feťák, alkoholik, nebo dokonce vrah! Jediný, komu jsem kdy ublížil, jsem já sám… Otec za mnou posílá bratra, který si má se mnou povídat a nenápadně mě prohlížet. Jo, vím o tom, slyšel jsem je… Jediný, kdo mi věří je Minho… Jo, Minho… Můj nejlepší kamarád a zároveň člen ochranky… Dneska mě určitě zase poveze domů. Je jediný, koho bych nikdy neposlal do háje a to mám rád spoustu lidí kolem sebe. Podíval jsem se na hodinky pod bílou košilí. Za chvíli je půl, musím jít otevřít restauraci… Vstal jsem z lavičky, podíval se na ranku na palci, která ale byla v pořádku a šel jsem rovnou na plac, došel ke dveřím, sundal ceduli a odemkl. Po obědě tu obvykle nebývá tolik lidí, jen pár si dává velké jídlo, protože to třeba nestíhali v poledne. Po chvilce, co jsem otevřel, začali přicházet lidi. Pousmál jsem se a došel k prvnímu stolu a vytáhl bloček a tužku. "Dobré odpoledne, čím vám mohu posloužit?" usmál jsem se na mladý pár dívky a chlapce, kterým bylo asi osmnáct. "Dobrý den… My bychom si dali dvakrát latté a dvakrát ten zeleninový salát s jarní cibulkou," usmál se ten mladý muž, kdy jsem kývl, zapsal si to a vydal se rovnou do kuchyně. Kávu jsem připravil sám, salát chystal Kibum, kdy jsem to poté odnesl tomu páru. Přicházeli a odcházeli lidé, tak nějak jako každý den. V pod večer se to stíhat dá, večeře jsou poté už zase horší. Zrovna jsem odnesl jednomu pánovi brusketu s rajčaty a pivo, když k jednomu stolu přišel muž v černém kabátu, klobouku a s brýlemi. Lehce jsem se podmračil, když měl u sebe svalovce, jaké máme obvykle ve vile na ochranu. Došel jsem k tomu stolu a mile se usmál, když si ten menší muž sundal brýle i klobouk. "Dobré odpoledne, čím vám mohu posloužit?" Zeptal jsem se, jako dnes už milionkrát. "Přineste mi zatím jen víno, bílé… Ještě na někoho čekám…" Odpověděl stroze, kdy jsem kývl a odešel pro sklenku bílého vína a mezitím se věnoval dalším hostům. Když jsem si povšiml, že ten svalovec od toho zvláštního muže odešel, přišel ke stolu menší hnědovlasý muž, posadil se k němu a pozdravili se. Zamrkal jsem, ale když si hnědovlasý sundal brýle a podíval se do jídelního lístku, vydal jsem se ke stolu. "Budete si přát?" Zeptal jsem se a podíval se nejprve na muže, který přišel dřív a poté na hnědovláska. ,,Já si vezmu bibimbap. Co ty, Hyune?" řekl muž a podíval se na mladíka, který nezvedl ani pohled. ,,J-já bych prosil… galbi…," ozval se váhavě a odložil lístek stranou, ale stále se díval do stolu. Kývl jsem a zapsal si to. "A k pití?" Optal jsem se ještě. Zvedl ke mně trochu pohled. ,,Džus...," odpověděl, ale znovu sklopil pohled, který nebyl vůbec zářivý. Co mu je? Tady se lidé obvykle usmívají… Nebo jsou naštvaní, ale smutní? "Je vše v pořádku?" Zamrkal jsem. "Co se staráte? Běžte si dělat svou práci a nepleťte se do cizích věcí!" Vyjel po mně ten druhý. "Jistě, omlouvám se…" Povzdechl jsem si, ale odešel pro džus, odnesl ho tomu hnědovláskovi a poté odnesl objednávku do kuchyně a mezitím se staral o další lidi v restauraci. Když jsem nesl jídlo pro toho smutného a toho, co vypadal dost nemile, znovu jsem si prohlédl toho smutného hnědovláska. Nemám rád pohled na smutné lidi…

"Páni! Bezva matroš Sangu… Vážně skvělej! Kolik za to budeš chtít?" Zašklebil jsem se a prohlédl si koks v sáčcích. "470 000 wonů za půl kila v sáčcích po deseti gramech…" Zazubil se zelenovlasý. "Parchante zasranej…" Zabručel jsem, ale vytáhl prachy a dal mu je, kdy mi podal kufřík, kde byly sáčky koksu. "Jsem zvědavej, jak to sám prodáš!" zasmál se. "Vo to se nestarej, mám svý překupníky… Ten herák na dluh máš?" Podíval jsem se na něj a strčil kufřík na zadní sedadlo černého auta. "Tady…" Zvedl černou tašku. "Kolik?" zeptal jsem se, protože už mě sral a v těhle místech fízlové kontrolují auta, kvůli drogám! Taky si ten idiot nemohl vymyslet jiné místo na přeprodej! "Půl kila v sáčcích po pěti gramech, za 500 000 tistíc wonů do měsíce!" Podíval se mi vážně do očí. "To beru…" Kývl jsem s úšklebkem, kdy jsem se mu podepsal do diáře a vzal si tašku, kterou jsem taky hodil dozadu. "Teď táhni, mám ještě práci!" Vyhodil jsem ho z auta. "Jasně, za měsíc…" Zašklebil se a vypadl z mého auta. Rozjel jsem se rovnou k bytu mého překupníka a zároveň zákazníka. Jako prodejce ho lidi hledají pod přezdívkou, kterou dostal ode mě a posílal jsem za ním feťáky, kvůli nákupu… Za Dinem… Dost brzy jsem dorazil k jeho bytu, ale ten parchant nebyl doma. Vytáhl jsem kus papíru a nechal mu vzkaz na dveřích. "Přijď dnes ve čtyři do restaurace Replay, mám pro tebe práci. Lee Jinki." Pak jsem se už vydal do svého domu, kde jsem si herák dal do jedné papírové menší tašky a koks do druhé a strčil si to do černé tašky. Ne všechen, jen asi tak necelý čtvrt kila, něco prodám sám, něco zase někdo jiný, tohle je várka pro Dina! Jo, vydělávat prachy za drogy je snadný a dost to vynáší! Sám jsem si dal trošku pervitinu, ale vždycky mám po něm strašnej hlad! Objednal jsem si kuře a pořádně se nažral, kdy jsem se pak ve své ráži díval na televizi a užíval si dojezd pervitinu v mé krvi a mozku. Zhruba kolem půl čtvrté jsem vzal tašku, nasedl do auta a vyjel do restaurace Replay, kde jsem se sešel s jedním svalovcem. Chtěl jsem, aby si Dina prohlédl a pak vypadl. Je lepší, když vaši pomocníci ví, kdo pro vás prodává, že jo… Ten malej pikolíček byl tak slaďoučkej, že bych z něj udělal lízátko a rozlámal ho, vážně… Takovýhle typ lidí nesnáším… Dal jsem si jen víno a čekal na Dina. Přišel na čas, měl štěstí… Poslal jsem mého pomocníka pryč a podíval se na hnědovlasého. Vypadal zuboženě, ale co já s tím? Leda nějaký drogy mu prodám, ale jinak mám jeho náladu celkem někde… ,,Zdravíčko Jonghyune, tak co, jsi spokojený?" usmál jsem se na něj hned, jakmile se posadil. Podíval se mi do očí. ,,Jo…," odpověděl odtažitě a nadechl se. No, to má štěstí… ,,Fajn, s objednávkou jsem čekal na tebe, tak si vyber," usmál jsem se a podal mu jídelní lístek, kdy on si ho vzal a mlčky prohlížel. Po chvíli zase přišel ten otravnej pikolík… "Budete si přát?" zeptal se a podíval se nejprve na mě a poté na Dina. ,,Já si vezmu bibimbap. Co ty, Hyune?" řekl jsem a podíval se na mého překupníka, který nezvedl ani pohled. ,,J-já bych prosil… galbi…," ozval se váhavě a odložil lístek stranou, ale stále se díval do stolu. "A k pití?" optal se ještě ten lidský tučňák ve fraku. Jonghyun zvedl pohled. ,,Džus...," odpověděl, ale znovu sklopil pohled. "Je vše v pořádku?" zamrkal ten blonďák mrňavej. Tady si někdo koleduje… Kdo má moc otázek, konči pod kytičkami! Mrňous by si měl dávat bacha, ještě mu teče mlíko po bradě! "Co se staráte? Běžte si dělat svou práci a nepleťte se do cizích věcí!" Vyjel jsem po něm. "Jistě, omlouvám se…," odpověděl a konečně vypadal pryč. "Fajn…" Kývl jsem a podíval se na Dina. "Mám pro tebe sníh a thajskou kočku, prodáš to všechno do měsíce jasný? Sníh budeš dávat za 40 tisíc wonů za sáček a thajskou kočku za 55 tisíc za sáček, chápeš?" Podíval jsem se na něj a v rychlosti mu podal černou tašku, ve které byly ty dvě papírové.

Nevěřím lidem, pomalu nevěřím už ani sám sobě. Tolik lidí mě už zklamalo. Musel jsem dojít do té zatracené restaurace, i když se mi to ani trochu nelíbilo. Nerad se s ním scházím, ale musím, on jinak by mě asi… no nevím, co by mi udělal, ale došel jsem do té restaurace raději včas. Jsem Dino… pro ty lidi, co berou drogy… on je Onew a já Dino, jak komické. Někdy čekám na chvíli, kdy ho chytí fízlové, nebo chytí mě. Zachvěl jsem se, ale už jsem zasedl ke stolu, kdy jsem doufal, že není poznat to, že jsem trochu sjetý. Najednou ke stolu přišel blonďatý pikolík, kdy jsem ho trochu přelétl pohledem, ale nezvedal jsem obličej od lístku a snažil se ho zahlédnout periferně. "Budete si přát?" zeptal se. Měl vážně krásný hlas. Skousl jsem si ret. Ne, nikomu Hyune nevěříš a i za krásným hlasem se může cokoliv skrývat. ,,Já si vezmu bibimbap. Co ty, Hyune?" řekl Onew a já cítil ten jeho odporný pohled, proto jsem ten svůj raději nezvedal. ,,J-já bych prosil… galbi…," řekl jsem váhavě, kdo to bude platit? Já tu mám pár peněz, ale už dlouho jsem neprodával a žil jsem sotva z toho mála, co mi dal on posledně. "A k pití?" optal se blonďatý pikolík, kdy jsem k němu trochu zvedl pohled. ,,Džus...," odpověděl jsem, kdy jsem doufal, že není vidět ta tvář feťáka. "Je vše v pořádku?" zamrkal, když jsem sklopil pohled. "Co se staráte? Běžte si dělat svou práci a nepleťte se do cizích věcí!" vyjel po něm hned Onew, kdy jsem se trochu zachvěl a přivřel oči. Neměl by být zlý… "Jistě, omlouvám se…," povzdechl si a donesl mi džus, kdy jsem si trochu ucucl. "Fajn…," promluvil, když byl nejspíše pikolík pryč. "Mám pro tebe sníh a thajskou kočku, prodáš to všechno do měsíce jasný? Sníh budeš dávat za 40 tisíc wonů za sáček a thajskou kočku za 55 tisíc za sáček, chápeš?" Zvedl jsem k němu pohled a vzal si černou tašku, kdy jsem si ji dal mezi nohy. ,,Rozumím..," zamumlal jsem a pokýval hlavou. ,,No proto..." Kývl a pak se na mě podíval. ,,Chceš něco? Sníh, majoránku, thajskou kočku, mám všechno... Pro tebe všechno za půlku, takže kolem 20 tisíc wonů..." Podíval se na mě a napil se vína. ,,U-už mi moc peněz nezbývá…," vydechl jsem a zamrkal očima. ,,M-mám pro sebe j-ještě trochu sněhu i kočky…," nadechl jsem se a skousl si ret, kdy jsem se napil džusu znovu. ,,A na sekeru nechceš?" zazubil se a pak se podíval na číšníka, který nám přinesl jídlo a pak šel zase pryč. ,,Z-zatím ne," odpověděl jsem zdráhavě a zavrtěl hlavou, kdy jsem se podíval na záda číšníka, který odcházel. Zachvěl jsem se, ale vzal do jedné chvějící se ruky hůlky a trochu galbi si vložil do úst. ,,No, jak myslíš... Přijdou za tebou noví klienti... Prodávej tam, co vždycky Dino... Altán v parku, ulice za čínským bistrem, budou tě tam hledat...," promluvil ještě, než začal jíst. ,,Já vím…," zamumlal jsem a nadechl se. ,,Kdy dostanu trochu peněz?" podíval jsem se na něj lehce zdráhavě, ale sklopil pohled k jídlu a znovu si vzal kousek. ,,Na co prosím tě ty potřebuješ peníze?" uchechtl se. ,,Jako vždycky... Záloha teď, zbytek podle toho, kolik prodáš... Ale v poslední době si to chtěl za produkt, ne za prachy.." Podíval se na mě. ,,M-musím si nakoupit zásoby, abych měl z čeho jíst… já vím, že byt mám zaplacený na hodně dlouho, ale jídlo mi tam opravdu nevaří… A piju leda vodu z kohoutku a občas džus…," vydechl jsem a skousl si ret. ,,No tak okey..." Kývl a vytáhl 200 tisíc wonů. To... To je ale míň, než mi vždycky dával... ,,T-to je všechno?" zeptal jsem se nejistě, ale vzal si peníze a strčil je do kapes. ,,Ty jsi vážně nevděčnej!" Kopl mě pod stolem do nohy a napil se vína. ,,Díky mně máš, kde žít, máš přísun matroše, máš prachy a stěžuješ si?" Podíval se na mě naštvaně. ,,J-já omlouvám se…," vyhrkl jsem a zamrkal očima, když se mi do nich hrnuly slzy. Budu muset s tím vyjít… ,,Z-začnu dneska v devět večer… m-máš nové klienty prozkoumané? N-nerad měním místa prodeje, už jsem to musel udělat dvakrát, když tam na mě čekali fízlové…," zamumlal jsem a skousl si ret. ,,Jasně, jsou prověření, jednoho jsem poslal do lovišť... Ostatní byli neškodní feťáci, co se sem nastěhovali a shání nové možnosti..." Kývl a dal si další sousto do pusy. Takže zase zabíjel… zachvěl jsem se, ale přikývl. ,,Fajn..," nadechl jsem se, ale začal jíst teplé jídlo, protože jsem vážně měl hlad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama