Kapitola VII. - SŠ

12. února 2017 v 18:24 | Kazumi |  Střípečky štěstí
Hola Amigo! Zjistila jsem, že jsem si smazala příběhy jen proto, že jsem vysypávala koš... uhm.. nemilé, co? No, já vím :D tak snad už to neudělám :DD Užijte si tuhle část a já jdu zjišťovat škody na majetku.. Škoda, že mi to pojišťovna neuhradí :D Sayonara ^^


Nový život začíná!
Jela jsem na Sisince přes kavalety a najednou se ozval ostrý zvuk.......
Rozhlédla jsem se a spatřila obrysy mého pokoje, takže jsem jen snila a ten ostrý zvuk byl budík. Koukla jsem na displej mobilu, který ukazoval půl sedmé. Za hodinu a půl vyrážíme. Vše jsem již měla v krabicích, které byly vyskládané dole na chodbě. Jen ručník, kartáček na zuby, pasta a čisté oblečení bylo ještě nezabaleno, abych to mohla použít. Vyčistila jsem si zuby a umyla obličej. Ještě jsem si zašla na záchod a pak si umyla ruce. Oblékla jsem se do džínů a trika. Na počítač jsem nemohla a malovat už taky ne. Bylo sedm hodin. Nějak rychle ten čas utíkal. Hodila jsem pyžamo do krabic a vyrazila ven před dům. Skočila jsem s Amčou na procházku, aby se provětrala a pak nenačůrala v autě. Vzala jsem si vodítko kolem pasu a šla za ní. Hlavně potichu a ještě napsala rodičům vzkaz.
Vrátila jsem se s Amíkem v půl osmé. Žaludek jsem měla sevřený. Šla jsem se ještě nasnídat a spatřila rodiče, jak pomáhali stěhovákům s věcmi do jejich obřího nákladního vozu. Pak ještě přijel další stěhovák, ale tentokrát s věcmi babičky a babičkou samotnou. Pozdravili jsme se s ní a pak se hned rozloučili. Společně s Amčou, která měla své místo v zadní části vozu, jsme nasedli do auta a odjeli.
Chvilku jsem si zdřímla, abych dohnala nedokončený ranní spánek. Po asi hodině jízdy jsme byli na místě. Stěhováci byli na dvoře a vyndavali krabice. Vylezla jsem z auta a vzala vodítko, aby Amála neutekla, přec to tady neznala. Připla jsem vodítko k obojku a ona seskočila z kufru. Rozhodla jsem se ji pustit na zahradu, ale nejdřív jsem se musela porozhlédnout, aby tam nebylo volné pletivo a další nehoráznosti. Vše bylo v pořádku, takže jsem Amíka pustila z vodítka, sundala obojek a šla do domu, kde jsem vystoupala po schodech do pokoje. Táta mi tam nanosil krabice a já se šla nejdřív kouknout do šatny. Všimla jsem si menší poličky a napadlo mě dát tam oblečení na koně, aby to nemuselo být u ostatního. Vybalila jsem všechny krabice, které jsem si i naštěstí označila, co skrývaly, začla jsem si vše urovnávat. Do knihovny, která byla kousek od okna, jsem dala své knížky a časopisy. Na druhé straně byla nástěnka a na tu jsem dala všechny dosavadní stužky ze závodů. Pohárky jsem nechala v krabici. Na nový stůl v rohu byl dán počítač a všechno možný, co k němu patří. Vedle jsem měla šuplíky pro papíry, sešity do školy, věci na výtvarku a ještě pár her. U postele, kterou jsem měla novou, byl větší stoleček, na němž stála lampička a byly tam další papíry s pastelkami na kreslení. Z postele se dalo udělat ještě jedno lůžko pro přespávající návštěvu. Do koupelničky jsem dala věci, co tam patří a pak uklízela šatstvo do šatny. Nakonec přišlo ven koňské oblečení, které jsem dala do nového bydlení.
Řekla jsem si, že už by to mělo býti vše, ale pak mě trklo, že jsem někde měla ještě ty čtyři rámečky. Dala jsem si je na noční stolek a zamyslela se, jak se asi má Lord, Sisi, Míša a Lenka. Snad se brzy setkáme. Koukla jsem se na hodiny, které jsem měla nad postelí s motivy koňských hlav, ukazovaly za pět minut dvanáct. Ty jo, dlouho jsem si vybalovala. Vzala jsem všechny krabice, které jsem předtím dala dohromady, dolů do chodby. Vešla jsem do kuchyně, kde to bylo krásné. Zasedla jsem a před sebe dostala talíř s polévkou. Mňam vajíčková. Pustila jsem se do jídla, ale ještě jsem řekla dobrou chuť. V sobotu mě čekalo setkání s majitelkou ranče, kam budu chodit. Dostanu nějakého koně, kterého jsem nikdy neviděla. Přemýšlela jsem u stolu nad prázdným talířem.
Se svolením mamky jsem si vyzdobila pokoj plakáty koní a nad dveře si dala podkovu s koněm. Snad se mi tu bude líbit. Pomyslela jsem si při pohledu z okna. V šest jsem se navečeřela a poslechla si taťkův proslov. Odešla jsem se umýt a pak zalehla do nové postele. Pomyslela jsem na Sis. Oči se mi klížily a já se pomalu oddala krásnému spánku a ještě hezčímu snu...
Byl to jen sen, nebo jsem doopravdy jinde, než ve svém starém pokoji a starém domě. Otevřela jsem oči a bylo tomu už tak. Viděla jsem, že to tu bylo takové jiné, takže to sen rozhodně nebyl. Sluníčko krásně hřálo a ptáčci venku štěbetali. No a dnes na mě čekal ten den D, aneb první den na ranči U Zelené Sedmy. Měla bych tam jít naštěstí sama. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby tam šli i naši. Koukla jsem se na hodiny, jéj můj oblíbený vstávací čas. Bylo přesně deset hodin. Šla jsem tedy do šatny a vyhledala nějaký ohoz na sebe. Pak jsem si ještě skočila vyčistit zuby a došla si na záchod. Po schodišti jsem seběhla dolů. V kuchyni bylo nezvyklé ticho. Jen na stole ležel talířek a tři rohlíky. Vedle byl lísteček. Vzala jsem ho a přečetla.
Jeli jsme do města. Tomáš šel s Amálou prozkoumat okolí. Najez se, do oběda jsme zpět.
Rodiče
Ha, prozkoumat okolí. Určitě se šel porozhlídnout po nějakých holkách. Snědla jsem snídani a napila se čaje. Bylo půl jedenácté, když jsem zaslechla hlas motoru, vykoukla jsem z okna a spatřila, že to bylo naše auto. Vyšla jsem ven a zamávala jim. Šla jsem pomoci s nákupem a ukořistila něco dobrýho.
,,Tomáš ještě není doma?" otočil se na mne otec.
,,Ne ještě ne," usmívala jsem se.
,,Doufám, že přijde do oběda," přidala se do debaty mamka.
,,Jo a tati. V kolik se mám dnes dostavit za tou Sabinou?" zeptala jsem se.
,,Máš se dostavit v půl druhé," dostala jsem stručnou odpověď.
,,Děkuju," šla jsem s ovocem do domu.
Vzala jsem si kinder tyčinku a utekla s ní a spolu s dalšími třemi do pokoje. Táta měl dnes volno. On byl totiž veterinář a měl by také kontrolovat koně na ranči. V pokoji jsem si připravila věci na koně. Takže vestu, helmu, tašku s čištěním, rajtky, pérka s chapsy, mikinu a triko s dlouhým rukávem. Bylo celkem teplo, proto nebyla bunda na seznamu věcí.
Naskočilo jedenáct pryč a koho jsem neviděla jít polní cestou. Tomáše s Amčou. Od okna jsem se odtrhla, když vstoupil táta. Přišel mi namontovat počítač. Po jeho namontování jsem pronesla slova díků. Bylo krátce před dvanáctou, a tak jsem seběhla dolů po schodech a ucítila vůni rýžového nákypu. Po té dobrotě jsem si po sobě umyla talíř a odešla do pokoje. Měla jsem už i nové učebnice do nové školy. Věděla jsem i jak byli daleko. To díky taťkovi. Byli celkem pozadu, než já. Naskočila jedna hodina, pomalu jsem se začla oblékat a byla celá nesvá. Rodiče mi popřáli mnoho zdaru a já odešla cestou k ranči. V ruce jsem svírala helmu, vestu a tašku s čištěním.
Pomalu jsem přicházela k ranči. Takhle velké stáje jsem ještě neviděla. Zpozorovala jsem, že běží směrem ke mně se štěkotem pes. Nepoznala jsem, co byl za rasu. Zastavila jsem a počkala, než si mě očuchal.
"Rexi ke mně," zvolala hlava, která se vynořila z jednoho okna velkého domku. Pes běžel za hlasem a já šla za ním. Přišla jsem blíž a pozdravila.
"Dobrý den. Já jsem Šárka Monteková a mám tady začít jezdit," byla jsem trošku nervózní.
"Ahoj, já jsem Sabina a celé to tu vedu. Můžeš mi tykat," usmála se již od pohledu skvělá trenérka.
"Jo, dobře. Takže, jak to bude dnes vypadat?" zeptala jsem se Sabiny.
"Od tvého otce jsem se dozvěděla, že jezdíš velice dlouho, ale přeci jen si tě musím vyzkoušet. Půjdeš do kruhovky. Vezmeš si Napoli. Poznáš ji podle cedulky a hlavně proto, že je jediná v boxu v támhleté stáji s velkou jedničkou nad dveřma. Sedlo si vezmeš anglické a uzdečku též. Oboje najdeš v sedlovně, která je hned vedle Napolinčina boxu. Je tam take dečka. V sedlovně jsou skříňky a ta s číslem sedm je zatím tvá. Později budeš mít čištění třeba jinde. Vejde se ti tam vše, co budeš potřebovat. Jo a tady máš klíček. Počkám na tebe u vchodu do stáje," usmála se Sabina, kdy jsem poděkovala a odešla směrem ke stáji. Šla jsem uličkou a spatřila, jak z jednoho boxu vykoukla hlava krásného haflinga. Takto doopravdy vypadala Napoli. Musela jsem uznat, že fotky občas klamou.
"Ahoj Napoli. Dnes mě budeš mít na krku," usmála jsem se a podrbala kobylku po krásné hvězdičce na hlavě.
Napoli byla velice přátelská. Šla jsem do sedlovny, kde jsem si vzala sedlo, dečku, uzdečku a pověsila to na takové vysouvací bidlo u boxu. Pak jsem ještě z háčku vzala ohlávku s vodítkem. Měli to tu řádně uspořádané. Vešla jsem do boxu s ohlávkou a vodítkem. Nasadila jsem ohlávku Napoli a připla vodítko. Vyvedla jsem ji ven, uvázala před boxem a dala se do čištění. Po celé proceduře jsem jako obvykle nasadila sedlo s dečkou a to tak, že jsem ho dala nad kohoutek a po směru srsti sjela trošku dolů, aby nevzniklo nějaké poškození kůže koně. Měla jsem zkontrolováno a ještě jsem Napi nasadila uzdečku, prošla se s ní a dopla podbřišák. Vzala jsem si na sebe helmu a vestu. Vedla jsem Napoli chodbou a viděla, že u vchodu na mě čeká Sabina.
"Tak sem pojď a já ji zkontroluju," řekla mi žena a začala obhlížet Napi.
"V pořádku, teď pojď za mnou ke kruhovce," usmála se Sabina, šla jsem hned za ní a vstoupila do kruhovky, kde jsem si stoupla do středu a upravila si třmeny.
Nasedla jsem a po Sabininým povelu jsem jela na pravou ruku krokem. Napoli šla bez jakýkoliv pobídek. Nemyslela jsem na to, že sedím úplně na cizím koni. Představovala jsem si, že jsem na Sisince.
"Změň si směr a po dalším kolečku se procvič," ozvala se Sabča, změnila jsem si směr, po kolečku pustila otěže a začala dělat mnou oblíbené cviky. Nejraději je dělám bez sedla, se sedlem to nebylo ono.
"Výborně a teď si nakluš," usmála se trenérka, jemně jsem stiskla holeně a mlaskla.
Napoli přešla do příjemného klusu. Změnily jsme si směr. Pak jsme mohly přejít do cvalu. Ten byl na Napoli nejúžasnější. Mohla bych takhle cválat ještě dlouho, ale Sabina mi řekla, ať přejdu do klusu a pak do kroku. Pak mě zavolala k ní a dala se do řeči.
"Je vidět, že jezdíš opravdu dlouho. Zařadím tě rovnou do pokročilých. Nejčastěji jezdíme v neděli, ve středu a v pátek na jízdárně. Soboty jezdíme ven a zbylé dny obvykle jezdí začátečníci, ale není problém jezdit i v jiné dny, protože tu máme ještě jednu trenérku. Takže zítra přijď na druhou hodinu. Budeme mít parkur. Vezmeš si Napoli. Teď ji jdi odstrojit a vyčisti ji. Jsem domluvená s Gábinou, že tě tady tak trochu provede," Sabi se usmála.
"Fajn. Kde ji potkám?" podotkla jsem a ještě sesedla.
"Přijde za tebou k boxu v půl čtvrté. Teď je třičtvtě na tři. Takže máš čas," dořekla a odešla.
Já spolu s Napoli jsme šly směrem ke stájím a pak k boxu. Odstrojila jsem klisnu a vyčistila. Nakonec jsem jí dala pamlsek a šla si uspořádat věci do skříňky. Vrátila jsem se k boxu a koukla se na hodinky. Bylo čtvrt na čtyři. Chvilku jsem se s Napoli více sbližovala.
Když najednou jsem uslyšela, že se někdo k nám blíží a pak toho člověka i spatřila. Byla to Gábina, ta holka, s kterou jsem se viděla minule. Vyšla jsem z boxu Napoli a zavřela dveře.
"Čau," procedila mezi zuby.
"Ahoj," odpověděla jsem.
"No, tak my se už viděly minule. Vzpomínám si na tebe, hladila sis mou Wildinku. Musím tě dopředu upozornit, že kope. Slyšela jsem, že budeš zítra na tréninku parkuru s námi. Ale to nevadí, vrhnem se na tu prohlídku," řekla mi, kývla jsem a následovala ji.

No, vypadala víc nevrle než minule. Poslouchala jsem každé její slovo na půl ucha. V šest hodin jsme se "rozloučily", i když by se to tím nedalo nazvat. Odcházela jsem domů plna dojmů z nové stáje. Doma jsem vše povyprávěla rodičům, najedla se a pak si začala psát s Klárou a nakonec jsem zalehla a usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama