Kapitola VI. - CdT

24. února 2017 v 8:00 | Kazumi |  Cesta do tajemna
Trochu jsem se rozjela a na únor vám sem připravila smršť příběhů ^^ Užívejte, dokud je čas :D A je to umožněno. Doufám, že někdy vyjdou další Shinee příběhy či jednorázovky (Ehm.. Jakože nejspíše jo, protože nápadů je hodně a s Tae se o ně dělíme... Ona mi je doslova strká pod ruku!) :DD Uhm.. radši už budu mlčet a užijte si další díl ^^


....Jeho přítomnost... Může snad za můj vnitřní klid on? A to okolí?....

Rozhlédla jsem se po pokoji. Uběhla asi hodina po boji v síni. Nyní jsem stála uprostřed pokoje, před chvílí jsem vylezla ze zajímavé dřevěné vany, takové, v jakých se dřív myli králové a zkrátka všichni. Bylo to zvláštní, všechno na tomto světě bylo pro mě hodně zvláštní, až jsem si myslela, že jen sním. Jenže nesnila jsem, už jsem se totiž několikrát štípla, abych zjistila, zda skutečně jen nespím. Všichni se tu o mě starali skutečně dobře, byla jsem něco jako zvláštní host, o kterého se všichni s opatrností starají, protože si jej přivedl jejich pán. Museli mít Fraua hodně rádi.

Stanu se sedmou členkou jeho skupiny, sedmička, šťastné číslo... Když jsme sem přicházeli, bylo jich pět, ale jak jsem se později dozvěděla, ten jeden z nich něco na žádost svého krále vyřizoval. Měla jsem na sobě poněkud pro mě nezvyklé oblečení. Zvláštní kalhoty, které byly dost kožené na to, aby vám nikdo neměl moc šanci proříznout nohu. Byly černo hnědé, kdy byly trochu ošoupanější, ale to vůbec nevadilo. Měla jsem trochu vyšší boty, které jsem v mé době viděla spíše u westernových jezdců. Ale nejhezčím kusem oblečení byla tunika, krásně smaragdová tunika, kterou ještě navrch chránila kožená vesta. Ovšem, v naší době by si člověk představoval tuniku trochu jinak, než byla tato, bylo to něco jako delší triko, které bylo strašně moc na tělo přilehlé, ale to mi nevadilo, zas taková puntičkářka jsem skutečně nebyla.

U mého boku jsem měla svůj meč a na druhé straně dýku, kterou jsem dostala. Své vlasy jsem svázala do rybího copu, abych byla alespoň trochu upravená. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a nadechla se s dlouhým výdechem, až najednou někdo zaklepal na dveře, kdy jsem se ozvala, že může vstoupit.

,,Již se schází lid k večeři, jdeš?" podíval se na mě Alex a já se na něj otočila.

,,Jistě, jsem připravená," usmála jsem se a pokývala hlavou, až se mladík usmál, ale já šla hned k němu a spatřila dál v chodbě zbytek té skupinky, s kterou budu nejspíše trávit hodně času.

,,Král měl pravdu, sedmý člen by měl být štístkem a někdo hodně výjimečný, i když by se to na první pohled nedalo zdát," usmál se najednou Rolf, když jsme k nim s Alexem došli, až jsem zamrkala očima a všech šest mladíků souhlasně pokývalo hlavami.

Všichni tito muži byli urostlí, vypadali skoro stejně, až na tvary jejich obličejů. Alex měl nafialovělé krátce střižené vlasy, Rolf byl černovlasý, kdy mu jeho vlasy zakrývaly půlku obličeje, až trochu zanikaly jeho modrozelené oči. Ametys měl také fialové vlasy, trochu delší než Alex. Poslední tři mladíci měli blonďaté vlasy narůzno střižené, kdy je nejdelší měl zelenooký Roon, který byl celkem dost vysoký, asi o dvě hlavy vyšší než já. Působil strašně povýšeným dojmem, ale kdybyste ho více poznali, zjistili byste, že je to velice skvělý společník na dlouhé hodiny povídání o čemkoliv. Rhiel byl z těchto mladíků nejmladší, měl velice komickou povahu a nejspíše byl v družině tím, kdo udržoval pohodovou náladu za jakékoliv situace. A nakonec tu byl Leris. Ze všech mladíků měl nejkratší vlasy, dle všeho on byl nejstarší, přesto velitelem družiny byl Ametys.

,,Jako bys mohl nad slovy krále pochybovat," usmál se Ametys na Rolfa, ale otočil se na mě a podal mi plášť s kloboukem.

,,To je uvítací dar od nás," usmál se na mě mladík a já si to převzala s úsměvem.

,,Moc vám děkuju... děkuju vám za to, že mě tak vřele vítáte mezi sebou," usmála jsem se a kývla hlavou, kdy jsem si klobouk dala na hlavu a se zapnutím pláště mi pomohl Alex.

,,Král je šťastný, nikdy jsem ho neviděl tak zářit, pokud jeho sluncem jsi ty... Nemáme v plánu mít o tobě pochybnosti, náš král pozná dobrého člověka," usmál se Ametys, ale podíval se po ostatních.

,,Jdeme, večeře nás čeká," usmál se, ale vyrazil vpřed, kdy byly slyšet jen naše kroky.

Já šla s nimi, samosebou, byla jsem sedmá, lichý počet, kdy Ametys jako velitel šel vepředu. On byl někdo, kdo vedl družinu svého krále. Všímala jsem si moc dobře přátelských vztahů, nikdo mezi nimi nehleděl na zkušenosti. Já šla hned vedle Alexe, který na mě mrkl a usmál se.

,,Buď bez obav, nikdo neví, že jsi tu. Ví to jen pár lidí, jinak budeš asi docela překvapením," pousmál se.

,,No právě, překvapením, o to více se na mě budou dívat," povzdechla jsem si, ale šla za Rolfem a Roonem, kteří šli před námi,

,,Moc si to bereš osobně, Leo," ozval se za mnou hlas.

,,Rhieli.... copak ty si někdy byl v mé situaci?" podívala jsem se na něj s podmračením.

,,To ne, ale moc to řešíš, klid, hlavně se usmívej, tohle ti vůbec nesluší," usmál se mladík a Leris vedle něj se na mě podíval povzbudivě, ale urovnal si klobouk na hlavě.

,,Budu se snažit," povzdechla jsme si, ale usmála se a dívala se kolem sebe, kdy se najednou naše skupinka zastavila.

,,Krále doprovází do sálu většinou tři jeho strážci z našich řad, Leo, půjdeš s Alexem a Lerisem. My půjdeme do sálu, kde se postaráme o pořádek, sice tam jsou vojáci, ale my jsme ti nejbližší krále, ti nejvěrnější," usmál se Ametys, kdy jsem se mu podívala do očí a usmála se.

,,Dobře," přikývla jsem a Ametys se jemně pousmál, ale odešel se třemi mladíky a já se otočila na ty dva.

,,Tak dnes řada na nás, půjdeme," usmál se Alex, ale kývl směrem do jedné z chodeb a já se společně s těmi dvěma rozešla nahoru po schodech, které byly hned na konci chodby.

,,Se tu jednou ztratím," zaúpěla jsem, když jsme asi už po... no? Možná už šedesáté, odbočili trochu jinam, až se nakonec objevili u dveří, které byly zatraceně dobře řezané a stála u nich stráž. Nejspíše hlídali krále, když neměl u sebe svoji královskou družinu.

Já si to prohlížela. Ty dveře a stráž stojící u dveří se na nás podívala. Oba muži se postavili do pozoru a jeden z nich zaklepal na dveře pokoje, kde byl nejspíše Frau.

,,Vaše královská Výsosti, je zde Vaše družina," ozval se muž a moje srdce zatlouklo, hodně moc bušilo na pomoc, ale nikdo ho nevyslyšel, až můj mozek ho korigoval, sice bez úspěchu.

,,Nechť vstoupí," ozvalo se zpoza dveří a oba muži otevřeli velké dveře.

Alex s Lerisem se na mě podívali, ale mrkli a kývli, abych vstoupila první. Nadechla jsem se, vydechla a vešla dovnitř, kdy jsem položila pravou ruku na srdce a lehce se poklonila. Oba mladíci vstoupili za mnou a poklonili se se sejmutím svých klobouků.

,,Vaše Veličenstvo, je čas večeře," usmál se Leris, kdy se napřímil a podíval se do očí svého krále s úsměvem.

,,Jste přesní, líbí se mi vaše dochvilnost," ozval se potěšený hlas, kdy Frau vyšel zpoza nějakých závěsů, nejspíše se tam převlékal, ale již ve své kráse vyšel ven a jeho pohled spočinul na mě.

,,Leo... strašně moc ti to sluší," usmál se mladík, kdy jsem se trochu začervenala.

,,Nejsem ta pravá, kterou byste měl obdivovat, Vaše Veličenstvo," usmála jsem se a sklonila hlavu.

,,Alexi, budeš muset Leu odnaučit její skromnosti," usmál se Frau na mladíka za mnou, který se šibalsky usmál.

,,Bude mi ctí, pane," usmál se, ale kývl hlavou s rukou na srdci.

,,Leri, jak jsi spokojený s vaší novou posilou?" podíval se Frau na druhého mladíka.

,,Bude jistě přínosem, i kdyby nebyla silnou, bude naší okrasou, na kterou se budeme moci jistě spolehnout," řekl bez váhání mladík a já se nadechla s trochu rozšířenými zorničkami.

,,Jsem rád, že jste ji mezi sebe přijali v dobrém," usmál se Frau, ale pokývl hlavou na oba mladíky.

,,Půjdeme do síně, jistě na nás všichni čekají, Leo, byl bych rád, kdybys usedla po mém boku. Brzy bude pro tebe připraven pokoj zde v patře, abys byla blíž k mému pokoji a k pokoji tvých přátel," usmál se Frau.

,,Bude mi ctí," usmála jsem se a byla trochu roztřesená, ale nadechla se znovu s dlouhým výdechem.

Mladíci se usmáli a já vyšla po boku Fraua ven z jeho komnat. Šla jsem po jeho levé ruce a Leri s Alexem šli za námi. Byla jsem opatrná a dívala se kolem sebe. Věřila jsem, že kdyby se něco mělo stát, ti dva za námi budou útočit. Já měla nejspíše pozici toho, kdo je pojistka. Já... já a pojistka, vždyť jsem neuměla moc dobře bojovat, i když ten můj minulý boj asi stačil k tomu, abych si zajistila místo v družině krále.

Když jsme tak procházeli chodbami, nepřišlo mi to už jako nějaké velké bludiště. Musela jsem se umět vyznat a sledovat jednotlivé změny v dláždění a povrchu jednotlivých chodeb. Sledovala jsem všechno, když jsme prošli kolem stráží, oni se hned stavěli do pozoru, až Frau jim pokynul s úsměvem a občas zabloudil pohledem na mě, kdy se usmál a já mu jej oplatila. Má pravá ruka byla na meči, nevím, měla jsem takový reflex.

,,Jeho královská Výsost Athos Frau a jeho královská družina," ozval se hlas, kdy jsem zaslechla jakési divné zvuky, jako by někdo párkrát klepl kladivem o zem.

U dveří byl Ametys, Roon, Rhiel a Rolf, kdy se usmáli, ale poklonili se svému králi, který se na ně usmál a kývl jim na pozdrav. Já se setkala s pohledem Ametyse, který se usmál spokojeně a mrkl na mě, ale to se už otevřely dveře a všichni jsme vešli dovnitř.

Udělali jsme prapodivnou pyramidu, kdy já šla spolu s Frauem vepředu a ostatní s ostražitostí za námi rozmístění tak, jak byli nejspíše zvyklí. Jen jsem netušila, co dělal Ametys s těmi třemi, když já byla s oběma mladíky za Frauem, ale nechtěla jsem se po tom vyptávat. Frauovi se všichni klaněli a pár lidí zabloudilo okem i ke mně, když jim přišlo, že královské garde má o člena víc, ale nejspíše jim do toho nebylo nic - však je to králova věc ne?

Procházeli jsme kolem všech těch lidí, kteří stáli za svými židlemi a jen čekali, až se posadí král se svojí družinou nejspíše. Frau neměl na hradě svoji rodinu a ani žádnou ženu, kterou by miloval, proto nejspíše směla jeho družina sedět po jeho boku a navíc já po jeho levé ruce, což bylo velice výrazné místo. Došli jsme až k místu, které bylo dost široké, přesně osm míst. Ten stůl vévodil tomu všemu, vlastně ten jídelní stůl měl podobu písmene U, kdy právě my šli k tomu pomyslnému vrcholu.

Frau se usmál, ale podíval se po všech kolem, kteří byli již u svých míst a čekali jen na pokyn.

,,Přeji vám všem dobrou chuť a příjemnou zábavu," usmál se mladík a pokynul rukou, kdy se podíval na mě.

,,Dáma se smí posadit první," usmál se a já se nadechla, zamrkala očima, ale sejmula klobouk, sklopila hlavou, ale pozvedla ji, usmála se a zasedla na židli, která byla pro mě.

Frau se usmál, ale potleskl a zasedl, až jako na povel zasedli všichni ostatní. Vedle mě si sedl Ametys, kdy jsem se na něj podívala.

,,Ametysy... poslyš...nezasedla jsem ti tak trochu místo?" podívala jsem se na něj s menšími obavami v očích, nechtěla jsem si dělat zle.

,,Ne, já vím, že tě má král rád, že si tě oblíbil, i když se neznáte nejspíše moc dlouho. Věz, že sedět po boku dívce, jako jsi ty, je stejná čest, jako sedět po boku krále," usmál se mladík, kdy se na mě podíval s uklidňujícím pohledem, až jsem se nadechla, ale kývla s úsměvem a odlehčením.

Najednou se z jedněch dveří vynořili kuchaři a začali podávat večeři, která vypadala dost lákavě. Jako první jídlo dostal Frau a přišel k němu muž, který jídlo ochutnal před ním, ale kývl s úsměvem a Frau se usmál, napil se vína a začal jíst s úsměvem na rtech. Z balkonu, kterého jsem si všimla, jakmile jsem pozvedla oči, začala hrát hudba. Nebylo to však radio, nebo gramofon, ale živý orchestr! Zvláštní a navíc krásné a starodávné.... Ale co bych chtěla, když jsem se dostala bůhví kam.

Podívala jsem se po všech. V této společnosti se ty oči na mě moc neubíraly, ale přesto jsem si několika pohledů všimla. Nadechla jsem se, vydechla a s klidným výrazem v očích a položením klobouku na svůj klín jsem začala jíst skvostnou večeři, kterou jistě připravili ti nejlepší kuchaři z celého království.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama