Kapitola V. - CdT

17. února 2017 v 7:08 | Kazumi |  Cesta do tajemna
Asi skoro... no Není to po roce, ale je to v novém roce, co vychází konečně cesta do tajemna :D Nebudu dlouho nic okecávat, jelikož nevím, na kdy tohle nechám publikovat, mám to předepsané, tak se nechte překvapit, kdy bude další díl ^^

...Nový a neznámý svět, možná přeci jen.... Nebude to tak špatné?....

Dojeli jsme až na hrad. Někam, kde jsem to absolutně neznala, ale rozhlížela jsem se dychtivě po svém okolí. Marlow zastříhal ušima hned, jakmile jeho kopyta zaklapala o tvrdou plochu mostu, přes který jsme přejeli až na samotné velké nádvoří hradu. Rozhlédla jsem se kolem, brány se otevíraly a několik lidí se otočilo naším směrem, kdy vítali svého panovníka, který seděl přede mnou. Pár tváří se pozastavilo i na mně, na mé tváři, mých očích a vlasech. Nechápala jsem, proč je tady tak vzácné mít hnědé vlasy a oči, opravdu ne. U nás to bylo běžné. I já si ale prohlédla lidi kolem sebe, kteří byli poněkud jiní. Nezdálo se mi to, většina měla spíše černé, blonďaté a fialové vlasy. Jo, tyhle tři barvy zde byly ty nejběžnější. Sem tam jsem viděla hlavu rudou a nebo zrzavou, ale čistě hnědou tu neměl nikdo, až na jednu osobu...

Tou jsem byla já, protože jsem tu skutečně nikoho neviděla s hnědýma očima, nebo hnědými vlasy. Proč je to tu tak vzácné? U nás na zemi bylo vzácné potkat lidi s fialovými vlasy, pokud si je ovšem někdo takto nenabarvil. Musela jsem se podívat pořádně všude kolem sebe, abych odhadla obličeje všech lidí. Jak jsem předpokládala, pohledy se upíraly na mě, až mi to bylo celkem nepříjemné. Kapuci z pláště jsem si hodila přes hlavu, abych přeci jen svůj vzhled schovala - jo, udělat to už předtím, měla bych teď míň černých myšlenek.

,,Buď v klidu, na královském dvoře jsou jen ti nejlepší a spíše i oni tě budou chránit," otočil se na mě Frau a já zamrkala očima, ale usmála se.

,,Jen nedokážu tomu moc uvěřit, znala jsem spoustu lidí, co se schovávalo za své masky," pokrčila jsem rameny.

,,Dívko spanilá,

nezkřiví ti tu nikdo vlas.

Ty jsi jen má milá,

chci stále poslouchat tvůj hlas,"

zarecitoval krátce mladík přede mnou a já se překvapeně na něj podívala a nadechla se.

,,Leč můj pane poslyš,

proměnila bych se nejradši v myš.

Spatřila jsem krásy Vašeho města,

přišla jsem sem z jiného světa.



Bojím se tu,

samým strachem se tu klepu.

Kolik dní mi zbývá k žití?

Nebude to boj o přežití?


Já Vám můj pane věřím,

jen Vám svoji duši svěřím.

Po Vašem boku budu ráda stát,

Po Vašem boku budu se moci smát,"

usmála jsem se a Frau byl tentokráte ten, který byl udiven mojí básní, kterou jsem mu vysvětlila, že mu skutečně věřím a rozhodně nemám v plánu odejít. Mladík se usmál nakonec a pokýval hlavou.

,,Tvůj smích bude pro mě potěšením,

ve chmurných dnech osvěžením.

Jen ty mě smíš oslovovat jménem,

i kdyby to bylo ostatním v oku trnem,

usmál se Frau, ale sesedl z Marlowa a kývl na mě.

Já se nadechla, ale usmála se a seskočila z Marlowa na pevnou zem a rozhlédla se. K nám přišli nějací lidé s lanky a jeden takový postarší muž došel i k ryzákovi, kdy svého pána patřičně pozdravil a jeho pohled spočinul na mně.

,,Vítám Vás na hradě slečno, ať se Vám u nás líbí," usmál se a jemně se poklonil, až jsem byla poněkud zmatená a muž odvedl Marlowa do stájí.

,,Z čeho jsi zmatená?" usmál se Frau, ale rozešel se do hradu, kdy musel stoupat po schodech.

,,Z vykání... oslovování... já nevím, ze všeho, co mě tu ještě potká," povzdechla jsem si, ale následovala mladíka po schodech nahoru a šla u jeho boku, kdy jsem si dávala pozor na své okolí a měla oči na stopkách.

,,Jen ti ukazoval, že si tě váží. Zvykej si, bude si tě tu vážit více lidí," usmál se mladík a strážci u hlavních dveří se dali do pozoru, kdy rovnou otevřeli dveře.

,,Dáma má přednost," usmál se Frau, já kývla hlavou, podívala se na oba strážné, ale vklouzla do vnitřku hradu a rozhlédla se.

,,Tady to je úžasný," rozplývala jsem se blahem a rozhlížela se kolem sebe.

,,Jsi připravená se předvést v boji?" šel po mém boku mladík a podíval se mi s úsměvem do očí.

,,B-boj?" podívala jsem se na něj zmateně.

,,Přeci původní plán byl, že se přidáš do královské družiny," mladíkovi zajiskřily v očích jiskřičky a usmál se, kdy mě vedl chodbou dál a za námi šlo asi pět silných vojáků.

,,Jenže já se zas tak moc dobře mečem neoháním, jak by sis možná přál," pousmála jsem se a pokrčila rameny.

,,Zkusíš si to," mrkl na mě, ale došli jsme až do nějaké velké síně.

Podívala jsem se kolem sebe a procházela se po místnosti se zaujetím. Pozorovala jsem všechno kolem sebe.

,,Rozhodl jsem se, že Leu přijmu do svých řad královské družiny jako dívku, která bude stát po mém boku a bude dodávat všem odvahu, protože je kolem ní nepopsatelná aura. Bude také mojí rádkyní a byl bych rád, kdybyste i ji chránili," usmál se Frau a díval se na své vojáky, kteří se hned dali do pozoru.

,,Ano pane, Vaše přání je pro nás rozkazem, který s radostí splníme," zasalutovali a já zamrkala očima, kdy jsem se na ně podívala.

Museli zde mít skvělé vztahy. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Bylo to jako jedna velká blbost. Dostala jsem se do tak dobrých krajů? Ale i oni tady musí mít nějaké nepříjemné lidi, kteří přeci jen dělají v království zvraty.

,,Ametysy, ty a Rolf byste mohli vyzkoušet vaši novou posilu, jak si v boji obstojí," usmál se Frau a já se podívala směrem k vojákům.

Všimla jsem si, že ti dva jmenovaní přikývli a podívali se na mě.

,,Spanilá dámo, máte první ránu," přišli ke mně.

,,Já...," podívala jsem se zmateně na Fraua.

,,Nebuď zmatená, ukaž to, co v tobě je," usmál se mladík a já se zamračila, ale nadechla se a vydechla.

Sáhla jsem si za opasek k meči, který jsem měla v ruce poprvé. Podívala jsem se na špičku meče, prohlédla si jeho tupou stranu, nadechla se a odložila stranou luk a toulec. Zaútočila jsem. Udělala jsem výpad, až jsem sama byla překvapená, kde se to ve mně vzalo, snad instinkty? Ametys se mi vyhl, ohnal se sám mečem po mně, kdy jsem už tam měla meč já a ozval se nepříjemný zvuk. Sehla jsem se před ranou druhého vojáka a odrazila útok z boku. Šla jsem po nich a to celkem dost zostra. Pokud jsem se měla ukázat v co nejlepším světle, snažila jsem se o to moc. Vykopla jsem po meči Rolfa, jak jej nazval Frau. Avšak nepovedlo se mi ten meč vykopnout, spíše ho voják musel více pochytit, ale to už jsem mu šla po boku a to tu byl jeho parťák, který mě začal ohrožovat z druhého boku, až jsem odskočila přemetem vzad. Byla jsem zadýchaná a najednou jsem měla pocit, že mi někdo míří na záda, viděla jsem před sebou Ametyse, takže Rolf byl hned za mnou. Byl konec, stačilo, aby mě voják propíchl a já byla na místě mrtvá. Oddechovala jsem a svěsila meč v ruce.

,,Pěkný boj," ozvalo se tleskání, patřilo Frauovi.

,,Děkujeme za souboj madam, vedla jste si znamenitě," předstoupili přede mě oba mladíci, poklonili se a usmívali se od ucha k uchu.

,,Taky děkuju," řekla jsem zcela zadýchaně, rozdýchávala se a odhrnula si vlasy z čela.

,,Myslím, že budeme mít skvělou posilu," usmál se někdo z řad vojáků a já se na něj podívala, rovnou jemu do očí a zamrkala jimi.

,,Tvá slova jsou pravdivá," usmál se Frau, pokýval hlavou, ale mávl rukou.

,,Půjdeme, brzy se bude podávat večeře, Leo, tobě služebnictvo ukáže nový pokoj, který bude jen tvůj. Budu tě očekávat v jídelně, přijdeš společně s družinou již jako čestná členka," usmál se mladík na mě a já se mu podívala do očí.

,,Jak si přejete," kývla jsem hlavou a usmála se.

Mladík se usmál, ale za doprovodu Ametyse odešel. Já se podívala na vojáky, kteří ani po odchodu krále nezměnili své chování a své obličeje. Buď měli dobré masky, anebo opravdu to tu všechno bylo nádherné a neskutečně krásné a skvělé. Tady se mi bude líbit!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama