Případ Alberta Einsteina

8. prosince 2016 v 18:04 | Kazumi |  Případy sedmého oddělení
Dobrý večer, zítra konečně pátek! Hádejte, kdo má narozeniny zítra! Ano, Minho ze SHINee


Podzimní sluneční den byl jako vyšitý pro procházku do londýnského parku. A právě tam na trávníku byl mladík, který netrpělivě něco kutil. Zprvu si postavil stůl a pak montoval veškeré neznámé věci. Sem tam se u něj kde kdo zastavil a sledoval jej s nechápavým pohledem. Šla jsem do parku za účelem malby zdejší krajiny. Ten člověk upoutal hned moji pozornost, hlavně jeho cit k věcem, které přeskládával. Podívala jsem se pozorněji a pak mi to došlo. Mladý muž se choval jako by byl vědec, hotový fyzik. To mě vlastně ani nijak nemuselo vyrušovat od mé práce na malbě. Nebe se znovu pomalu zatahovalo, ale tím lepší kontrast.

,,Vymyslel jsem speciální teorii relativity! Díky mně víte, co je Brownův pohyb! Za mé úspěchy jsem získal Nobelovu cenu! Slyšíte!" Odvrátila jsem zrak od plátna.

Mladík vyřvával dost nezvyklá slova a s tyčí se přibližoval ke skupině lidí, která se mu posmívala, ale tyč v rukách pomatence vypadala jako dost dobrý vražedný nástroj. Zpozorněla jsem, to chování a kecy ohledně fyziky. A ke všemu ta nobelovka, to nebude jen tak obyčejný pouliční komediant. Vzala jsem telefon a ihned vyťukala číslo do ordinace.

,,Tady Amy Jellington, zavolejte sem chlapce, máme tu případ a vezměte s sebou policii a radši i záchranáře." Nahlásila jsem v rychlosti i adresu a místo, kde se nacházím.

Sklidila jsem věci a dala je stranou.

,,Alberte!" Zavolala jsem vlídně s úsměvem.

Muž se otočil a já se pousmála. Trefila jsem se správně do osobnosti.

,,Vy mě znáte?" Podíval se na mě mladík usměvavě.

,,Vás ne, ale Alberta Einsteina si pamatuju z učebnic." Podívala jsem se na něj.

Trochu mu zablesklo v očích a já hlídala jeho pohyby.

,,Položte tu tyč, ta přeci k vaší osobnosti nepatří." Přibližovala jsem se pomalu a kolem nás byl dav lidí, byla to menší komplikace.

,,Nebudu ji pokládat, chci další nobelovku, chci cenu za mé úspěchy, chci miliony!" Mladík křečovitě zas popadl tyč.

,,Ale vždyť to by bylo nefér vůči pravému Albertovi. Ten své finance už nemá dávno." Usmívala jsem se mile.

,,Ale já jsem pravý Einstein!" Zakřičel muž a vyběhl proti mně.

Vytáhla jsem moji služební zbraň. 2

,,Stůjte klidně!" Mluvila jsem dál klidným hlasem.

,,Já nic neprovedl! Já, já tu chci pracovat na dalším vynálezu. Chci vynalézt telefon!" Muž se rozklepal, ale moje zbraň stále byla ohrožujícím předmětem.

,,Ano, budete ho moci vynalézt, ale nejprve položte tu tyč dolů." Ukázala jsem prstem kolmo k zemi.

,,Amy, vydrž to pět minut, jsme v zácpě." Ozvalo se mi z vysílačky.

Zkousla jsem si ret.

,,Co to bylo?!?" Mladík byl vystrašený.

,,Nic nikde není a nikdo nic neříkal. Povězte mi Alberte, jak se jmenujete?" Usmívala jsem se.

,,Kdo to byl! Nezahrávejte si s géniem!" Albert proti mně vyběhl zas.

,,Stůjte!" Okřikla jsem jej a namířila zbraň na černovlasého mladíka.

,,Dle zákonů mě trefit nemůžete!" Ozval se na popud.

,,To možná ne, ale malá ranka do holeně by bodla a navíc by to bylo v sebeobraně. Tak neblázněte, položte tu tyč a hezky pomalu pojďte ke mně blíž." Mluvila jsem s klidným hlasem a sledovala mužský pohyb.


Udělal dva kroky, ale s tyčí.

,,Dejte pryč tu tyč! A stůjte!" Kladla jsem dál mé podmínky.

Mladík šel blíž a blíž. Se zbraní jsem namířila do vzduchu a vystřelila. Mladík se zalekl a couvl.

,,Už ani krok. Jestli budete dělat další pohyby s tyčí v ruce, mohu vás postřelit a určitě se vám nebude chtít ležet v nemocnici a třeba už nikdy nechodit, pokud vás postřelím do nohy. Postřelit vás do ruky, tak byste nemohl třeba nic nosit. A co teprve střela do páteře. Nedělejte hlouposti a řekněte, jak jste se jmenoval minulý rok? Jak se jmenoval ten muž, který před dvěma lety oslavoval narozeniny?" Usmívala jsem se a neustoupila ani krok.

Dav kolem nás sílil a mně to tu hrálo o čas, aby mladík nezaútočil na dav.

,,Jmenoval se James Howard..." Podíval se mladík po mně a potřásl hlavou.

,,Tak Jamesi, odložte tu tyč."

,,Já jsem ale Albert! Nejsem James! Ten je dávno mrtev!" James byl notně rozpálen do ruda.

,,Proč je mrtev?" Stále jsem udržovala mladíkovu pozornost, na druhé straně parku zastavilo několik aut.

Mezi nimi byl můj tým a polorychlým krokem se k nám blížili. Kolemjdoucí si jich všimli a začali šeptat svému okolí, že je tu zásahovka. Skousla jsem si ret a nadechla se.

,,Jamesi, sledujte mě, nekoukejte kolem sebe a položte tu tyč. Dívejte se mi do očí a pomalu tu tyč položte.

,,Já... já chci zpět moji manželku a dceru!" Jen jsem přimhouřila oko.

,,Ony se vrátí, ale dejte tu tyč dolu a uklidněte se." Usmála jsem se vlídně.

Muž těžce oddechoval. Položil tyč pomalu a zaslechl malou holčičku, která zrovna zvolala.

,,Jé koukejte, ti pánové něco v rukou nesou a jdou za tím pánem." James hned zpozorněl a natáhl se zase pro tyč.

,,Hej Alberte, co to děláte, nikdo nikde není." Přiblížila jsem se.

John a ostatní se schovali do davu, zrovna když se James ohlížel za i kolem sebe. Oddechla jsem si.

,,Jamesi, dejte tu tyč zase dolu." Pousmála jsem se a dala levou ruku za záda a udělala gesto na lidi, ikdyž ti jej zřejmě neznali.

Chtěla jsem, aby šli pryč, ale oni jen zarytě stáli a byli zvědaví.

,,Jamesi, tu tyč." Pousmála jsem se.

Mladík uvolnil ruku a tyč mu vypadla z rukou. Všimla jsem si, jak John jde s ostatními mezi davem a policisté v civilu lidi odhánějí a vysvětlují, že by takto tu neměli být. Sanita byla na druhé straně parku.

,,To je ono Jamesi, pojďte ke mně." Pousmála jsem se a udělala krok vpřed.

,,Já nejsem James! Slyšíte?!" Nadechla jsem se.

,,V klidu, říkala jsem přece Alberte. Pojďte blíž." Pousmála jsem se a dala zbraň hlavní k zemi.

,,Alberte, já dám zbraň do pouzdra a vy se pomalu přiblížíte ke mně." Podívala jsem se vlídně na muže.

Schovala jsem zbraň do pouzdra na opasku.

,,Pojďte pomalu ke mně." Usmála jsem se.

Mladík udělal krok vpřed a já s úsměvem vykročila, ale zastavila se po pár krocích a zase vyzvala Jamese k sobě.

,,A víte, že taky znám ještě jednoho významného člověka? Toho, díky němuž máte nobelovku. Alfrede!" Zavolala jsem a mladík vytřeštil oči.

Z davu vyšel muž, znala jsem jej a viděla, jak se převléká, aby mi pomohl. Byl to můj drahý přítel John.

,,Má drahá Amy, už jste viděla ten můj dynamit?" Usmál se John a James se s překvapením otočil.

,,Ještě jsem neměla tu čest." Usmála jsem se.

,,A kdo je tento mladík, co se tu s vámi hádá?" Podíval se John na mě a já pokrčila rameny.

,,Prý je to Einstein." Ušklíbla jsem se, James měl oči jen pro mého muže.

,,Ale neříkejte, vždyť Albert byl mnohem starší." Zakroutil hlavou Johny.

,,Pane Nobele, já jsem skutečně Einstein!" Vykřikl James.

,,Tak v tom případě si lehněte na zem a rozpažte ruce, zahrajem si hru." Usmál se John a James ho poslechl, bylo to tzv. oblbnutí smyslů, jak jsme tomu pobaveně říkali s celým naším týmem.

Vzala jsem vysílačku a když na mě John kývl, stačilo mi jedno slovo.

,,Akce!" Vysílačku jsem dala za opasek a sledovala, jak James je na zemi zpacifikován a vedou jej k vozu.

Trochu se vzpouzel, ale to mu nemohlo pomoct.

,,Zase další zdařilá akce." Usmála jsem se a objala Johna.

,,Jako vždy, myslel jsem, že jsi šla malovat." Ukázal bradou na stojan a štětce.

,,To by nesmělo být toho šílence." Poušklíbla jsem se, sbalila si malovátka a nechala se odvézt autem domů společně s Johnem.

,,Co s tím naším Einsteinem provedem?" otočil se na mě John a pousmál se.

,,To, co vždy. Zjistit o něm skutečnosti a zařadit jej do programu. Dala bych jej na pokoj s naším Robertem Kochem, budou si moct popovídat." Ušklíbla jsem se.

,,Jsi tak milá," zasmál se John a odbočil k příjemně tichému místu.

Tam stál náš společný baráček.

,,Tak za dvě hodiny si dám schůzku s naším Albertem a následně jej seznámím s Kochem." Usmála jsem se a napila se z flašky.

,,Máš mít dnes volno, nezapomínej." Objal mě John volnou rukou, když zaparkoval.

,,Achjo, ale když jsem si nemohla domalovat obraz, nechce se mi nečině sedět." Zašklebila jsem se.

,,S tebou je domluva, to je děs, zavolám šéfovi." Zasmál se mladík a dal mi pusu, když vystupoval z auta.

,,Ale jdi ty brepto, jsou hnedle čtyři hodiny, myslím, že v šest bude stačit, když budeme mít sezení s Jamesem, protože pak ho odvedem na pokoj a donese se večeře." Ušklíbla jsem se a vystoupila.

Pohladila jsem naši čtyřletou retvíverku Loiru a rozhlédla se po zahradě.

,,Tak týden bude v izolačním pokoji, musí si zvykat. Jinak, co by sis ráda dala ke svačině, brouku?" John ke mně přišel, objal mě a pomohl mi s věcmi.

Došli jsme k velkým dveřím do vstupní haly. Loira šla s námi, já se zula, svlékla a šla velkou prostornou chodbou do jídelny.

,,Mám chuť na omeletu, nebo ne, mám chuť na chleba ve vajíčku s čajem." Zazubila jsem se.

John se zasmál a společně jsme začali dělat svačinu ve stylu vajec. Kolem půl páté mi přišel fax a zároveň zpráva na mobil. Podívala jsem se nejprve na fax.

Jméno: James Howard (29) Zaměstnání: bývalý mechanik Stav: vdovec

Diagnóza: Pacient má časté záchvaty ze ztráty blízkých. Před rokem mu zemřela manželka s dcerou při autonehodě. Při nehodě poslouchali slavné výroky Einsteina - proto se jej zkoušel napodobit.

Léčba: Léky na uklidnění 2x denně, časté schůzky s personálem, zařazení do společnosti ostatních a na schůzkách pracovat na rozvoji mysli a rozležení tragických událostí v pacientově životě.

Amy, máš ho na starost, je tvůj, ostatní nechávám na tobě.


Michael Mice
,,Co přišlo?" Podíval se po mně John.

,,Šéf mi poslal fax ohledně Jamese, tady, dívej. Je nyní nezaměstaný a vesměs na něm nemáme žádnou práci. Jediné, co musíme vyřešit je to, aby se neopakovalo to, co se stalo dnes. Možná ze začátku budou probíhat rozhovory v prostorech s bílými stěnami a postupně bych měnila místnosti, aby si zvykal na změny. Pak přibírat při terapiích lidi. Víš co, prostě člověka, který dítě sice má, ale z nějakého důvodu u něj nemůže být. Byla by fajn zase spolupráce s dětským domovem, myslím si, že by si dokázal najít práci u nich jako montér nebo tak něco. Později by se mu povedlo najít ženu. Není zase starej, aby to nešlo. Většinu rozhodnutí nechává Michael na mě, ale nemám moc tušení, co s ním." Podala jsem Johnovi papír a podívala se na zprávu.

,,Ty to zvládneš, zvládneme to všichni, u Charlese Davinsona, alias Roberta Kocha, jsi taky nevěděla léčbu, jak na něj a dívej, už se z něj stává normální člověk." Usmál se John, objal mě a dodělal dva chleby a podal mi je.

,,Protože on vesměs měl jen poruchu, že celý svět mu ubližuje a on se jemu chtěl odvděčit tím, že udělá nějakou novinku, ikdyž ta už dávno je. Jinak píše mi ségra, zve nás na rodinný oběd na zítřek." Usmála jsem se, odložila mobil a nakrájela papriku, okurku, rajče, cibul a dala to na velký talíř.

Do dvou mističek jsem dala kečup a tatarku a pomohla mému milému s přípravou svačiny.

,,Ta tvoje sestra se o nás pečlivě stará, co asi bude?" Zasmál se John a vypl sporák.

Jen jsem pokrčila rameny a zasmála se. Šli jsme si sednout ke stolu a já ještě odběhla dát něco dobrého Loiře. Přinesla jsem nám čaj a spokojeně jsme se najedli dosytosti. Uklidila jsem nádobí, umyla jej a zavolala Michaelovi, že za chvilku dojedu do práce, nebo spíše dojedeme. Počkala jsem na Johna a vzali jsme i Loiru, protože lidi z druhého oddělení ji měli velice rádi. Patřili tam hlavně duševně nemocní, co dostávali časté záchvaty a ze zvířete cítili klid. Během cesty jsem si s Johnem povídala a pak jsme zaparkovali před branou. Čipem jsem nám otevřela a vystoupili jsme společně se psem. Naše kroky putovaly dovnitř krásného pozemku, zavřela jsem za námi a dívala se kolem sebe. Šla kolem nás osoba, která patřila do ochranky. Jen jsme se pozdravili a já nechala Loiru, ať dojde k postarším dámám, které ji znaly a už ji z dálky lákaly k sobě. Vešla jsem do budovy sama, John šel za jiným pacientem, který byl zřejmě v altánu.

,,Amy, James je v konzultační místnosti, bílé stěny, je tam jen jedna židle." Vyšel naproti mě Henry Roberts, jeden z členů mého týmu.

,,Skvěle, nemáš nějaké prázdné papíry a pastelky?" Usmála jsem se mile.

,,Jsou v místnosti 435, proč je potřebuješ?" Podíval se muž po mně zvědavě. Byl celkem štíhlý, středního věku a veliký šprýmista.

,,Jen tak, ráda bych odlehčila situaci s Jamesem, že po něm budu chtít něco nakreslit." Ušklíbla jsem se, Henry se zasmál a mávl mi.

Došla jsem si pro papíry a pastelky a šla ke konzultační místnosti. Napravo dveří do ní, byly dveře do černé kabinky, odkud byl přímý pohled do konzultačky, kdyby se náhodou něco dělo.

,,Jdu si popovídat s panem Jamesem, dáte mi nějakou stoličku? Jo a hlídejte." Pousmála jsem se, dva muži při těle mi vyhověli, jen ještě chtěli vidět můj průkaz.

Průkaz...jako by si mě nepamatovali. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou, když zašli do černé místnosti. Zaklepala jsem dvakrát a vešla dovnitř. James zmateně chodil po místnosti a když jsem vešla, vyděšeně stál v koutě. Postavila jsem stoličku k židli a usmála se na Jamese.

,,Omlouvám se za to, že jsme vás, takového velikána museli tahat sem, ale potřebujeme od vás důležité informace." Usmála jsem se a vlídně se podívala po mladíkovi.

,,Potřebuji pracovat na mém projektu, co se telefonu týče, mohl bych jít domů?" Mladík byl nevrlý a stále si myslel, že je Albert Einstein, ale mě ta jeho hra bavila.

Podívala jsem se mu do očí a usmívala se, vzala jsem si obyčejnou tužku, sedla si na židli, přitáhla stoličku blíž a začala na ni kreslit rozlehlou louku, mlýn s potokem, květiny a bezstarostně se pasoucí laně s jelenem. James - Albert - mě sledoval s údivem. Šel pomalu blíž, já si stoupla a on couvl.

,,Co kdybyste zkusil něco namalovat vy? Zatím mi něco můžete povědět o svém pohledu do budoucna." Pousmála jsem se.

,,Já neumím malovat, alespoň ne tak, jako vy. Nemám, co bych vám řekl." Díval se na mě horkokrevně mladík.

,,Jen si sedněte a něco pěkného namalujte.... Ale, každý má své vidiny, já třeba bych ráda vlastnila stáj s koňmi a nechala se unášet na jejich hřbetě svobodně po louce." Usmála jsem se, koně jsem měla, ale stáj, kde byl, nebyla moje.

,,Já nic v plánu nemám, chci zpět svoji rodinu..." James se posadil na židli a vzal tužku do rukou a podíval se na prázdný papír.

Jeho chování bylo jiné, než v parku. Měl určitě v sobě již prášek a dosti účinný a hlavně jsem naštěstí věděla, že se z jeho krve nic nezjistilo a že netrpí žádnou chorobou. James něco začal malovat. Bylo to krkolomné, rozpoznala jsem tři osoby a pak z toho udělal totální čmáranici. Jen jsem přimhouřila oči.

,,Krásný obrázek, co má znázorňovat?" Usmála jsem se a vzala obrázek do rukou.

,,To neřešte!" vyštěkl, ale nestačil mi sebrat obrázek, protože jsem ho zastrčila do svých kapes u kalhot. Mladík seděl zardutě na židli dál a nedíval se už ani na mě.

Podívala jsem se do zrcadla, kde z druhé strany byli oni dva týpci. Kývla jsem na ně a oni po chvilce přišli do místnosti.

,,Jam...Totiž Alberte, chlapci vás odvedou do takového skvělého pokoje, kde počkáte, než se za vámi objeví někdo další, ano?" Usmála jsem se.

,,Ale já chci domu!" Zařval James a odkopl stoličku, kdy se papíry rozletěly po celém pokoji.

Zřízenci jej vzali však pevně a odvedli pryč do pokoje. Oddechla jsem si, sklidila papíry a šla do své kanceláře. Čekalo tam na mě kafe společně s Johnem.

,,Jaká byla konzultace?" Dal mi hned pěkně zdlouhavou pusu.

,,Je to bručoun, ale půjde zlomit, namaloval zvláštní čmáranici." Podala jsem manželovi obrázek, který ne moc nadaný James namaloval.

,,Na tebe nemá, to je jasné, ale je vidět, na co myslí. Autonehoda a jeho blízký, kteří nežijí." Podíval se pozorně John na papír a já přikývla.

V půl sedmé jsem dokončila papírování společně s Johnem a většina pacientů odcházela na pokoje, pokud už na nich nebyla. Zapískala jsem a Loira doběhla za mnou od sesterny.

,,Chvilku byla s námi." Vykoukla ze dveří sympatická Jackie a mávla na mě.

,,A jéjej, jste mi ji zase rozmazlovaly určitě, jak vás znám." Zasmála jsem se, na sesterně byly samé ženské, to dá rozum.


Společně s Johnem a Loirou jsme odjeli domu, udělali si večeři a šli společně všichni tři spát a udělali si pěkný večer v posteli.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama