Merry Christmas! - Kapitola I.

24. prosince 2016 v 13:15 | Kazumi |  Merry Christmas
Tento příběh má více částí, mám jej napsaný už pár dní. Je rozdělený na několik částí, a proto jsem si mohla dovolit ho rozdělit do časových intervalů tak, aby vyšel na Vánoce. Možná bude vycházet více dní, ještě uvidím, ale rozhodně si ho užijte ^^


Hlavně si ho užij ty, Tae, protože je to vánoční dárek pro tebe, omlouvám se, že není zabalený, ale tak... snad potěší ~

Upozornění žádné není, tedy... je to plné emocí :D
Obsazení: Jonghyun & Minho

Užijte si příběh :3


Potemnělé nebe se ještě více zatáhlo a blonďáček si přetáhl rozdrbaný kabát přes sebe více, protože už mu začala být přeci jen zima. Z oka mu stekla slza a podíval se na řetízek, který svíral celou dobu v ruce. Je to pryč. Všechno je naprosto pryč. Jeho rodina, jeho dům… jeho všechno zmizelo už před měsícem, když jejich domek chytil požár. On byl velice smutný, seděl a hleděl před sebe, ale také se občas podíval na ten řetízek. Nechával slzy padat z jeho očí na jeho oblečení, které bude smočené slzami, ale to není nic proti tomu dešti, který ho zasáhl ráno. A teď se tu ten blonďáček klepe zimou, chvěje se a v duchu si říká, že tohle nemůže být pravda. Podíval se k oknu jednoho domu, kde se svítilo. Dnes byl Štědrý den… Jo, nebyl sníh, protože ten díky dešti zmizel, pršelo už několik dní v kuse, ale dnes to vypadalo, že bude přes noc sněžit… Blonďáček se rozvzlykal ještě víc a… pak už následoval příběh v jeho podání…

,,Proč se to muselo všechno stát zrovna mně? Proč zrovna mně..," vzlykl jsem a vložil si tvář do dlaní. Vstal jsem a rozešel se ulicí. Co budu dělat? Co… co mám dělat? Asi to, co celý měsíc… nikdo mi nedokázal pomoct, nikdo se nezajímal o život toho, kdo jako jediný přežil ten požár. Dával jsem si za vinu, že jsem tam neumřel s nimi. Rozbrečel jsem se ještě mnohem víc, až jsem došel k parku a sedl si tam na mokrou lavičku, vložil hlavu do dlaní a nechával slzy, aby volně padaly i nadále z mých očí. Kdybych tam zůstal s nimi, tak bych uhořel taky… tedy, já tam byl, ale v jiném pokoji. Svíral jsem stále ten řetízek a třásl se zimou, která byla neskutečná. Zaslechl jsem kroky a smích.. byl to smích nějakých kluků. Otřel jsem si tváře, ale neodtrhával dlaně z tváří, chvěl se, vzlykal i nadále, ačkoliv jsem chtěl přestat. Budou se ti smát! Slyšíš jejich smích? Za chvilku budou u tebe a budou se ti smát ještě víc! Nadával jsem si v duchu, ale slzy nešly zastavit… stejně jako v posledním měsíci už třicet dní. Kroky se zastavily u lavičky… ne… prosím, ať jdou pryč. ,,Pane? Je všechno v pořádku? Proč jste tady… celý se chvějete zimou," oslovil mě hlásek, který patřil asi nejmladšímu členovi z nich, protože ostatní zněli trochu jinak. Tohle byl dětský hlásek, tedy, skoro dětský. ,,J-jo… v-všechno… j-je v naprostém… p-pořádku…," odpověděl jsem, lehce popotáhl a zajíkal se vlastními slzami. ,,To se mi nezdá," povzdechl si další hlas, kdy jsem slyšel, že se lavička lehce rozkřupala, jak si na ni někdo sedl. ,,Dneska jsou Vánoce, nikdo by neměl být smutný!" ozval se jiný hlas, který byl lehce veselý. ,,To být mohou… nemám nikoho, s kým bych je slavil…," vzlykl jsem a chvěl se zimou, ale i strachy. ,,Co vaše rodina?" Proč mi dávají otázky… proč mě nenechají být? Vždyť vypadám jako odstrašující případ. ,,N-nemám ro-di-dinu… m-možná b-byste m-měli j-jít z-za s-svojí r-rodinou…," odvětil jsem mezi vzlyky a chvěl se. ,,Taky nežijeme s rodinami, ale spolu, jsme nejlepší přátelé. Ostatní mají pravdu… pojďte s námi," ozval se za celou dobu hlas, který mi předtím přišel lehce starší, než ti ostatní. Pozvedl jsem lehce hlavu a až teď si mohl lehce prohlédnout čtveřici kluků. Dva hnědovlasý, jeden blonďák a ten čtvrtý… ten má takové zrzavé vlasy. Prohlédl jsem si je lehce nedůvěřivě. ,,N-neznáte mě…," nadechl jsem se přerývaně s dalším vzlykem. ,,Máš pravdu!" zasmál se ten zrzek, kdy si stoupl přede mě, lehce se uklonil a usmíval se. ,,Annyong, já jsem Choi Taemin, je mi osmnáct let," zamrkal očima. Ten vedle mě vstal, kdy se taky uklonil, usmíval se a… vypadal… Hyune! ,,Annyong, já jsem Choi Minho, je mi devatenáct," usmál se, kdy blonďák vedle něj se hned taky uklonil. Má stejné příjmení jako ten zrzek... jsou to bráchové? ,,Annyong, já jsem Kim Kibum, je mi devatenáct, ale jsem starší, než Minho," zazubil se, kdy ho Minho lehce zpražil pohledem, ale uchechtl se. On má stejné příjmení?! Ale není to nikdo, kdo by byl se mnou v příbuzném stavu. Nakonec se uklonil hnědovlasý. ,,Annyong, já jsem Lee Jinki, je mi dvacet," usmál se velmi mile. Taky mu je dvacet? ,,Uhm…," zamrkal jsem očima, ale lehce se v sedě uklonil, protože mě nohy nechtěly poslouchat. ,,A-anyong… já jsem Kim… Kim Jonghyun," vydechl jsem. ,,Je mi dvacet, jsem v červnu," zamrkal jsem očima. ,,Jůů! Můžu ti říkat Jongie?" zamrkal očima ten… Taemin? ,,J-jo," zamrkal jsem očima. ,,Mina se bát nemusíš, on je moc ztřeštěný trdlo, které se těší už na dárky… Prostě brácha no," zasmál se hnědovlasý, který ke mně natáhl ruku. Takže jsou opravdu bráchové.. ,,Tak jsem stále nejstarší!" zazubil se druhý hnědovlasý - Jinki. ,,Onew, nebuď tak vztahovačný," zabrblal Kibum. Překvapeně jsem zamrkal a podíval se na nataženou ruku od Minha. ,,Jinkimu se říká Onew, Kibumovi Key, jsou to přezdívky, my naštěstí s Minniem nic nemáme… až na to, že on je přezdíván jako andílek, i když se tak vůbec nechová," zasmál se Minho, ale chytil mě za ruce a vytáhl mě na nohy. ,,J-já," zlomil se mi hlas a podlomily se mi nohy. ,,No ty vypadáš, musel jsi v té zimě být dost dlouho," povzdechl si Kibum, ale podepřel mě z druhé strany. ,,N-nemusíte mít o mě starosti," vydechl jsem, ale svíral v ruce řetízek, který jsem nakonec uklidil do kapes. ,,Na Vánoce nesmí být nikdo sám a všichni si musí pomáhat!" řekl zcela vážně Onew, kdy se usmál, ale rozešli se se mnou vpřed. Tedy… já moc dobrovolně nešel, oni mě více museli táhnout, protože moje tělo se rozhodlo, že dnes nebude nic dělat. ,,Co se vlastně stalo?" pousmál se Kibum, kdy jsem se na něj podíval, zachvěl se a sklopil hlavu. Konečně se mi povedlo udělat pár kroků také samostatně. ,,Před…. Měsícem… v našem… domě… začalo….hořet…. všichni… tam…. umřeli… já… jediný… dokázal… utéct," řekl jsem mezi vzlyky, které se do mě zase daly. Kluci se zastavili, podívali se na mě a náhle mě Minho pevně objal. ,,O tom požáru jsme slyšeli… mrzí nás to, mysleli jsme, že ti někdo pomohl," vydechl Minho a přejížděl mi rukou po zádech. ,,N-ne… n-nikdo se o mě nezajímal," nadechl jsem se přerývaně. ,,Už nebudeme o tom mluvit… nevěděli jsme, kdo jsi," usmál se Minho a nadále mě k sobě tiskl. ,,Nemohli… nemám to nikde vytetovaný," zamrkal jsem očima, když ten jeho hlas… ten jeho hlas byl tak uklidňující a klidný. ,,Tak pojďte, já už mám hlad, že bych snědl slona!" Vyšpulil Taemin pusu. ,,To bys dost ztloustnul," zasmál se Onew, ale kývl. ,,Půjdeme," usmál se, kdy mě Minho více podepřel a šel dál cestou.

Zrovna jsme šli s kluky od fontány, kde každým rokem nejprve pustíme lampiony štěstí, když jsou Vánoce. Jo, neslavíme Vánoce s našimi rodinami. Každý máme totiž s nimi nějaký problém. Moji a Taeminovi rodiče odjeli do Afriky na nějakou misi. Tedy, náš vlastní otec a nevlastní matka. Naše mamka od táty utekla, ale později se zjistilo, že zemřela při nějaké havárii letadla. Naši rodiče jsou na misi, ale už je to dlouho, kdy se nám ozvali naposledy, proto už s Minniem ani nedoufáme, že se někdy vrátí. Ale tak, naštěstí mi nebránili v tom, co jsem chtěl dělat. Chodím na psychologickou akademii, kde to je úžasný! ,,Minho! Hey! Jsi zase u těch svých myšlenek?" Začal se někdo smát u mého ucha. ,,Taemine!'' vypískl jsem, když studenýma rukama sáhl na můj krk. ,,Awe copak, snad to nestudí," zasmál se a já se zašklebil, kdy jsem ho chytil do náruče a vrátil se s ním k fontáně. ,,Co kdybych tě tam hodil?" zazubil jsem se. ,,Áá klucí pomóc!" smál se a snažil se ode mě dostat. ,,Myslím si, že Kibum s Jinkim mají jiné starosti!" zazubil jsem se a ukázal bradou směrem k dvojci, která se líbala u stromu. ,,Přepadnem je!" zazářila Minova očka zákeřně. ,,Tak jo! Namočíme si rukavice a ochladíme je," zazubil jsem se, pustil opatrně Mina na zem a namočil si rukavice, kdy to samé udělal i Minnie. Došli jsme ke dvojci kluků, kdy já svojí rukavici hodil za krk Onewovi a Minnie Kibumovi. ,,Zdrhéj!" začal jsem se smát a utíkal. ,,Vy parchanti!" vyjekl Kibum s Onewem nastejno. Minnie se šíleně rozesmál a běžel vedle mě. Za námi se ozval dupot a po chvilce nám oběma přistály dvě rukavice za krky! ,,Ááá!" vypískl jsem, smál se a prudce se otočil, kdy na mě dopadl Jinki, a kdybych nebyl silný, tak mě povalí! No, tu smůlu měl Minnie. Kibum ho poslal k zemi, ale spadli oba dva! ,,Mine, co se válíš na té zemi?" zeptal se se smíchem Jinki, kdy malý andílek naštvaně sjel Kibuma pohledem. ,,Hele, víš, že na nějaké lehání na zem máš Jinkiho a ne mě?" zeptal se ho, kdy se mu zalesklo zákeřně v očích. Kibum vytřeštil oči, zamračil se a vyskočil na nohy. ,,Přerušili jste naši chvilku!" zabrblal, když se vzpamatoval. ,,Mělo to své důvody! Vy dva byste se jinak tam líbali do rána a já mám taky hlad!" vyplázl jsem na ně jazyk a plácl si s Minniem, když konečně vstal. ,,Jooo! Minho má pravdu!" zatlemil se a schoval si rukavici do kapes kabátu. ,,Někdy mám chuť vás dva přetrhnout!" zachechtal se Onew. ,,No, ale neuděláš to," zazubil se Taeminnie. ,,Kdybyste nebyli bráchové, začali bychom se vás ptát, kdy se dáte dohromady!" zašklebil se Kibum. ,,Hach!'' vyplázl jsem jazyk a plácl si s Minem. Šli jsme parkem, diskutovali spolu a smáli se, až najednou nás Onew zarazil a ukázal na lavičku. Tam seděl blonďatý mladík v kabátě, chvěl se a vypadalo to, že... brečí? Jsou Vánoce... všichni by měli být šťastní! ,,Pane? Je všechno v pořádku? Proč jste tady… celý se chvějete zimou," oslovil ho hned Taeminnie. ,,J-jo… v-všechno… j-je v naprostém… p-pořádku…," odpověděl, popotáhl a zajíkal se slzami. To není dobré, on nevypadá vůbec dobře. Vyměnil jsem si pohled s Onewem. ,,To se mi nezdá," povzdechl jsem si a sedl si na lavičku vedle něj. ,,Dneska jsou Vánoce, nikdo by neměl být smutný!" usmál se Kibum. ,,To být mohou… nemám nikoho, s kým bych je slavil…," vzlykl a chvěl se zimou. Co se mu stalo? Začalo se mi z toho svírat srdce. Bolestí ale i lítostí. Nemám rád, když je někdo smutný… ,,Co vaše rodina?" zeptal jsem se ho a prohlížel si ho. ,,N-nemám ro-di-dinu… m-možná b-byste m-měli j-jít z-za s-svojí r-rodinou…," odvětil mezi vzlyky a chvěl se. Měli bychom ho vzít k nám domů. ,,Taky nežijeme s rodinami, ale spolu, jsme nejlepší přátelé. Ostatní mají pravdu… pojďte s námi," vydechl Jinki, kdy se jedním pohledem ujistil, že s ním souhlasíme. Blonďáček pozvedl hlavu a prohlédl si nás nedůvěřivě. Měl krásný oči! A ta tvář… Minho, prosimtě… Ale on vypadá jako štěňátko, vážně! ,,N-neznáte mě…," nadechl se přerývaně s dalším vzlykem. ,,Máš pravdu!" zasmál se Taeminnie, kdy jsem se na něj podíval. Co vymýšlí ten můj bratříček? ,,Annyong, já jsem Choi Taemin, je mi osmnáct let," zamrkal očima. Ten je šikovný! Geny se nezapřou. Vstal jsem, uklonil se a usmíval se. ,,Annyong, já jsem Choi Minho, je mi devatenáct," usmál jsem se a hned vedle mě stál nyní Kibummie. Ten se nyní také uklonil. ,,Annyong, já jsem Kim Kibum, je mi devatenáct, ale jsem starší, než Minho," zazubil se.. Ten aby to nezapomněl zmínit! Zpražil jsem ho pohledem, ale uchechtl se. Už jsem na to zvyklý. Nakonec se uklonil i Onew. ,,Annyong, já jsem Lee Jinki, je mi dvacet," usmál se velmi mile. ,,Uhm…," zamrkal očima, ale uklonil se v sedě. Nejspíše už je natolik zmrznutý, že se nemůže hýbat… Chudák, měli bychom ho co nejdříve odvést k nám! ,,A-anyong… já jsem Kim… Kim Jonghyun," vydechl. Hmm, stejné příjmení jako má Kibum, ale bude to určitě jen shoda příjmení, protože to se v naší zemi stává. ,,Je mi dvacet, jsem v červnu," zamrkal očima. ,,Jůů! Můžu ti říkat Jongie?" zamrkal očima hned Taeminnie. Já vám říkám, můj bráška je neskutečně živý tvor! ,,J-jo," zamrkal očima, kdy vypadal lehce vyplašeně. ,,Mina se bát nemusíš, on je moc ztřeštěný trdlo, které se těší už na dárky… Prostě brácha no," zasmál jsem se a natáhl k staršímu ruku, abych ho vytáhl na nohy. ,,Tak jsem stále nejstarší!" zazubil se hned Onew. ,,Onew, nebuď tak vztahovačný," zabrblal Kibum. Na to se Jongie překvapeně podíval na ty dva, ale podíval se i na ruku, kterou jsem k němu natáhl. Asi ho překvapilo oslovení Onew, když se jmenuje Jinki. ,,Jinkimu se říká Onew, Kibumovi Key, jsou to přezdívky, my naštěstí s Minniem nic nemáme… až na to, že on je přezdíván jako andílek, i když se tak vůbec nechová," zasmál jsem se, ale chytil Jonghyuna za ruce a vytáhl ho za ně na nohy. ,,J-já," zlomil se mu hlas a podlomily se mu nohy. ,,No ty vypadáš, musel jsi v té zimě být dost dlouho," povzdechl si Kibum, ale podepřel ho z druhé strany. S tím jsem mohl jenom souhlasit, ale podepřel jsem Hyuna z druhé strany. ,,N-nemusíte mít o mě starosti," vydechl, kdy jsem si všiml, že si do kapes dal řetízek. ,,Na Vánoce nesmí být nikdo sám a všichni si musí pomáhat!" řekl zcela vážně Onew, kdy se usmál, ale to už jsme s Kibumem vzali Hyuna více na sebe a rozešli se s ním. Nebyl moc těžký a jeho nohy vskutku neposlouchaly. ,,Co se vlastně stalo?" pousmál se Kibum, kdy se na něj Hyun podíval, zachvěl se a sklopil hlavu. Několik dalších kroků udělal již on sám. Co se stalo? Možná ta otázka nebyla dobrý nápad… ,,Před…. Měsícem… v našem… domě… začalo….hořet…. všichni… tam…. umřeli… já… jediný… dokázal… utéct," řekl mezi vzlyky, které se do něj znovu daly. Hned jsme se zastavili a já měl pocit, že mé srdce se právě nyní rozpadlo a celé se zachvělo. Pevně jsem ho objal. ,,O tom požáru jsme slyšeli… mrzí nás to, mysleli jsme, že ti někdo pomohl," vydechl jsem a přejížděl rukou po jeho zádech. Měl jsem potřebu mu být nablízku. Hodně moc… Koukali jsme v ten den na zprávy a viděli to, ale nepoznal jsem ho hned, protože na té fotce byl ještě jako hnědovlasý. ,,N-ne… n-nikdo se o mě nezajímal," nadechl se přerývaně. Chtěl jsem ho ukonejšit, uklidnit a dodat mu pocit, že tu někoho na světě má… Minho, znáte se teprve deset minut! To je jedno.. ten pocit potřebuje mít! Musí ho mít! ,,Už nebudeme o tom mluvit… nevěděli jsme, kdo jsi," usmál jsem se a nadále ho k sobě tiskl. ,,Nemohli… nemám to nikde vytetovaný," zamrkal očima. Usmál jsem se, snad jej můj hlas uklidnil. ,,Tak pojďte, já už mám hlad, že bych snědl slona!" Vyšpulil Taemin pusu. No jo, hladovka jedna! ,,To bys dost ztloustnul," zasmál se Onew, ale kývl. ,,Půjdeme," usmál se, kdy jsem se usmál, více Hyuna podepřel a rozešel se s ním. ,,Jongie, kde jsi studoval?" zeptal se ho Minnie, ale skákal před námi. ,,Ch-chodil jsem na soukromou školu hudby," vydechl, kdy zamrkal očima a já se usmál, kdy jsem mu rukávem otřel oči, ale zastavil se s ním, kdy jsem si sundal kabát a hodil jej přes něj. ,,To je skvělý, my jsme taky vesměs dobře hudebně založení," zazubil jsem se. ,,B-bude ti zima…měl by sis ten kabát nechat," vyhrkl Hyun. ,,Ale nebude, mně je fajn," usmál jsem se a zavrtěl hlavou. ,,Mám svetr," dodal jsem. ,,A svalovou a tukovou hmotu!" zasmál se Minnie zepředu, ale už v kapse hledal klíče, protože jsme se blížili k našemu domu. ,,N-nechci vás rušit," zakoktal se Hyun. ,,Ale jdi ty, nás rušit nebudeš, vůbec! Nám udělá společnost někoho dalšího radost," usmál se Onew.


Ti čtyři byli neskutečně dokonalí… skoro jako by to byli moji čtyři andělé… ,,Jongie, kde jsi studoval?" zeptal se mě najednou Taemin, který před námi skákal. Zamrkal jsem očima. ,,Ch-chodil jsem na soukromou školu hudby," vydechl jsem a Minho vedle mě se usmál, utřel rukávem mé oči, kde byly ještě slzy, ale najednou… Co? Co to děláš?! Vždyť mu bude zima… proč mi dává jeho kabát.. ,,To je skvělý, my jsme taky vesměs dobře hudebně založení," zazubil se Minho, ale já se na něj podíval. ,,B-bude ti zima…měl by sis ten kabát nechat," vyhrkl jsem. Vždyť je tu nejmíň sedm pod nulou! ,,Ale nebude, mně je fajn," usmál se a zavrtěl hlavou. ,,Mám svetr," dodal. Nadechl jsem se, že něco řeknu. ,,A svalovou a tukovou hmotu!" zasmál se Minnie zepředu, kdy mě tak umlčel. Všiml jsem si, že se blížíme k nějakému domku, kdy Taeminnie hledal v kapse klíče. ,,N-nechci vás rušit," zakoktal jsem se. ,,Ale jdi ty, nás rušit nebudeš, vůbec! Nám udělá společnost někoho dalšího radost," usmál se Onew. Oni jsou všichni moc milí… měl bych jim věřit. Znáš je teprve pár minut! To je jedno… Není! Ale já nemám nikoho! Hlásek umlkl, kdy Taeminnie odemkl dveře a pustil nás tři dovnitř. ,,Je tu koupelna, kuchyně, jídelna, obývák, šatna, záchody a spižírna. V horním patře jsou čtyři pokoje, koupelna, záchod a jedna taková místnost navíc," usmál se Minho a svlékl jeho kabát ze mě. ,,Ale jen dva pokoje jsou obydlené a dva jsou volné, tak jeden z nich bude tvůj," usmál se Onew a kývl na kluky, kteří mě opatrně znovu vzali. ,,A-ale já..," nadechl jsem se. Byl jsem neskutečně… dojatý? Byl jsem… v divném rozpoložení a zmatení, nevěděl jsem, jak na tohle všechno mám reagovat. ,,Nic neříkej Jongie, jsi zmatený, odvedeme tě do koupelny, opláchneš se," usmál se Kibum, kdy jsem zamrkal očima. Opláchnu? Vždyť tu nemám věci… ,,Tady máš čistý ručník, šampóny tam jsou a našel jsem i nějakou svoji menší košili, džíny, boxerky a ponožky. Tak si to můžeš vzít." Objevil se najednou přede mnou Taemin! Já ani nevím, že někam šel. ,,D-děkuju," zamrkal jsem překvapeně očima, kdy mě Minho lehce poplácal po zádech. ,,Všechno je dobrý, umyj se a my na tebe počkáme. Beztak Kibummie s Onewem ještě musí dodělat večeři," zazubil se hnědovlásek. ,,Jo, náš appa s ummou umí skvěle vařit!" zasmál se Minnie, kdy se zubil, až jsem se po všech čtyřech podíval stále se zaraženým pohledem. ,,Ale neměj obavy, nejsme nájemní vrahové, nic, jen se jdi umýt," usmál se Minho, podepřel mě a s Kibumem zavedli do koupelny, kdy věci položili na pračku. ,,Špinavé oblečení nech na zemi, někdy později ho uklidíme, neměj strach," usmál se Kibum. ,,D-dobře," zamrkal jsem a nadechl se, kdy mě Minho lehce poplácal po rameni. ,,Nic se neděje, až budeš, tak vyjdeš z koupelny a dáš se chodbou ke schodišti, naproti němu se nachází průchod do obýváku. Tam nás najdeš," usmál se na mě hnědovlásek, ale oba odešli a nechali mě samotného v koupelně. Nadechl jsem se a rozhlédl se. Je tohle to možný? Můj mozek ještě tohle bude asi zpracovávat několik dalších hodin. Bylo to jako sen, ale já se z něj nechtěl probudit. Byl to nádherný sen. Je tohle vůbec možné? Projel jsem si rukou vlasy, ale svlékl se. Mé tělo se celé chvělo, ale jakmile jsem zalezl do sprchy a pustil na sebe příjemně teplou vodu, tak jsem se lehce uvolnil a vydechl. Bylo to úžasné.. úžasný pocit, že tu někdo je? Úžasný pocit za to, že na světě přeci jen existují lidé, kteří mají dobré a nádherné srdce…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Taehee Taehee | Web | 24. prosince 2016 v 14:18 | Reagovat

Awww miluju tenhle příběh! :D Požaduji urychleně další díl! :D

2 kazumipise kazumipise | 24. prosince 2016 v 14:20 | Reagovat

Mám nachystané 3 kapitolky, počkej si <3 :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama