Tóny hudby potichu zní..

27. listopadu 2016 v 9:15 | Kazumi |  Povídky
Ohayou ^^ Uh, překvápko, Kazumi se nějak rozjela o víkend a přidává jeden článek za druhým, co? :D Ale tak, chci vám udělat radost ^^ *Sobě* Těžko říct, kolik vás to čte :D Sayonara ^^




Byla ve světě jedinou osobou, která přežila doby nejhorší. Kráčela podél těch ohořelých těl a její slzy jí skapávaly pomalu z tváře na zem. Brečela, brečela už jen při vzpomínce na rodinu, která zůstala po té katastrofě ležet na zemi. Tohle se nemělo stát, měli všichni přežít. Skoro osm miliard lidí žilo na světě, ale teď? Teď žije jen ona. Nikomu nikdy nebude moci říct, co se stalo. Nikomu nebude moci říct: ,,To jsem byla já, kdo vyvraždil všechny lidi na zemi."
Navždy se bude potulovat kraji tak pustými, které jsou snad tak pusté jen někde v Africe. Nikdy se nebude moci smát s ostatními, vždy bude mít jen slzy pro pláč. Raději kráčela dál městem, které stejně brzy pohltí příroda. Mocná čarodějka, která zahubí to, o co již není pečováno.
Dívka kráčela dál a ze žalu si začala potichu zpívat. Kolem ní zafoukal vítr, který začal vytvářet své vlastní zvuky. Ať to byly zvuky strašidelné, nebo ne, přesto se pěkně hodily právě do písně, kterou dívka potichu zpívala. Jak dlouho bude muset žít? Ohlédla se za sebe a zhluboka se nadechla. Zamáčkla svoji slzu, která se jí objevila v oku.
Zafoukal ostrý prudký vítr. Její slova zněla z úst tak hlasitě, skoro jako by někoho proklínala. Ne, to se vám nezdá. Ona proklínala, proklínala celé město, proklínala celou zemi, celý svět a celou zeměkouli. Všichni jí zradili, všichni se k ní otočili zády.
,,Teď jsem to já, kdo se k vám otáčí zády!" vykřikla dívka se slzami v očích a rozutekla se od města po cestě, která vedla k lesu.
Po cestě potkávala mrtvoly lidí, ale i zvířat. Zůstala na světě sama. Sama se svými problémy. Nikdo ji neměl rád, ale co když se pletla? Co když se pletla ve svých předsudcích? Co když ji opravdu někdo miloval?
Jenže to se dívka nikdy nemůže dozvědět, jelikož zabila všechny. Zabila je všechny, aby nemusela vídat jejich znechucené tváře, které dělalo lidstvo pokaždé, když ji uvidělo. Dívka si v lese vytáhla z kapes nůž a začala pomalu na svém těle vytvářet obrazce. Její krev pomalu skapávala na zem a barvila zelené jehličí krásně rudou barvou. Dívce se to líbilo, začala s tím víc a víc, až se začala hystericky smát.

Po několika minutách ale její smích utichl. Utichl stejně tak i les, utichlo okolí, města, vesnice, země, státy, kontinenty a celá zeměkoule. Tohle všechno se najednou odělo do naprostého ticha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama