Na plné obrátky... - První část

28. října 2016 v 19:56 | Kazumi |  Na plné obrátky...
Po několika denní pauze tu je vydání nového příběhu, který mě tak trochu napadl a... no možná to nebude nic moc :D Ale jelikož, jak někteří možná víte, tak píšu společně s Tae-Hee SHINEe příběhy, jednorázovky... no všechno možné :D A jelikož jí nebudu cpát na blog nějaký svůj samotný příběh s někým, tak jsem se rozhodla, že to vecpu sem... V úvodním článku jste se mohli dozvědět něco málo o Min Jee, ale abyste ji poznali více, je potřeba pokračovat ve čtení dál.. Přeji příjemnou zábavu a Sayonara ^^



Rok 2014
Fontána uprostřed náměstí města Soul. Nemohlo existovat nic nádhernějšího. Jen kdyby tu nebylo takových turistů a lidí. Povzdechla jsem si, ale urovnala si vlasy, vzala si tužku a svůj blok. Zamyslela jsem se a vybrala si objekt. Mohla bych začít kreslit věž, či snad hodiny? Nic mě nenapadalo. Promnula jsem si krk, nadechla se a skousla si ret. Musím to nakreslit! Rozhodla jsem se pro jednu ze sakur, kterých bylo kolem fontány několik. Bylo tu skutečně úžasné prostředí, až by nám ho kdokoliv mohl závidět. Odkašlala jsem si a přetáhla přes sebe starý kožich. Byla mi zima a... nebudu to dál ukrývat. Rodiče mě vyhodili na ulici a já se živím malbou. Ale nejen tou. Někde pode mnou v kufru je i moje kytara a klarinet. Zachvěla jsem se. Mám posledních pár peněz. Musím nakreslit něco, co mi pomůže v mé životní situaci. Vzala jsem si z tašky kousel tvrdé housky a kousla si do ní. Celkem jsem se za toho půl roku naučila vycházet s penězi. Dřív jsem byla v hotelu, ale... nemohla jsem si ho už více dovolit a málem jsem přišla o vše. Takže pokud nechci o nic přijít, měla bych nyní malovat. Nadechla jsem se a začala přesnými tvary vykreslovat tu krásnou sakuru. Přidala jsem na ni i ptáčka. Pousmála jsem se. Byl opravdu krásný. Nakreslila jsem si jen obrysy a začala to vybarvovat. Veselými barvami. Proč se mračit na svět? ,,Krásně malujete," ozval se vedle mě ženský hlas. ,,Děkuju," pousmála jsem se, ale přetáhla přes sebe více roztrhanou bundu, pod kterou se skrýval plášť s kapucí. ,,Ale dítě, vypadáte, jako byste tu trávila už několik dní," řekla ustaraně, kdy jsem se podívala do očí asi padesátileté ženy. ,,Ano, takhle dopadají ti, jenž jsou vyhozeni vlastní rodinou na ulici bez peněz," usmála jsem se. Žena vykulila oči a odešla. Copak? Vidina toho, že jsem prakticky bezdomovkyně, jí zkazila dojem na mě? Chápu, ale myla jsem se včera! Dneska nemám peníze na hotel, musím si to vydělat. Tomu se říká smůla. Dobarvení obrázku mi zabralo asi tři hodiny, pokud jsem z toho chtěla udělat umění!
To umění bylo ovšem po chvilce pryč, když ke mně přišel cizinec a koupil si ho. Usmála jsem se šťastně, ale stále jsem neměla dost k tomu, abych se dnes mohla vydat do hotelového pokoje. Usadila jsem se na kraj fontány a vytáhla svoji večeři. Takže kousek jablka, mrkve a džus v lahvi. Najedla jsem se, napila a protáhla se. Z kufru jsem vzala klarinet a začala s melodií, která byla jemná. Přivírala jsem oči a do mé melodie mě doprovázely hlasy ptactva. Byla to lehce smutnější melodie, ale mně se líbila. Několik lidí se zastavilo, někteří mi něco hodili do kufru, který jsem vždy měla otevřený. Bylo mi to trapné, ale byla to jediná možnost, jak si vydělat peníze. S mým odchodem od rodiny jsem musela ukončit vzdělání a do práce mě nikde nevzali. Mohla jsem dělat cokoliv. Ale teď... teď mohu leda hrát na kytaru, klarinet, zpívat, tančit a malovat. Všimla jsem si, že kousek dál ode mě sedí osoba s kapucí do čela, brýlemi a je v tmavším oblečení. Kdyby to byl zloděj, tak bych měla už své věci pryč. Ale on poslouchal a sledoval mě, až mi to trochu sevřelo srdce. Dohrála jsem jednu skladbu zpaměti a lehce se nadechla s výdechem. Odkašlala jsem si. ,,Nádherné," usmála se ta osoba. Měl krásný hlas. Ano, byl to mužský hlas. Zamrkala jsem očima a podívala se na něj. ,,Děkuju," pousmála jsem se. ,,Není ale již trochu pozdě na to, abyste byla zde?" usmál se. ,,Ne, pro mě ne, mohu zde být tak dlouho, dokud budu chtít," pousmála jsem se a podívala se k jedné pouliční lampě. Asi už bude dost pozdě. Nikdo tu není. Až na mě a .... na něj. ,,Aha," pousmál se, ale přišla blíž i další postava. ,,Měli bychom jít," zaslechla jsem hlubší hlas, kdy se ten muž podíval i na mě a kývnutím hlavy pozdravil. Pousmála jsem se, kývla, ale odložila klarinet a sesbírala vše, co bylo mé. ,,Mějte se," usmáli se oba dva. ,,Vy taky," kývla jsem, ale po jejich odchodu spočítala peníze. To by mi mohlo vystačit na celý týden! Ale pokud půjdu na hotel.. to by mohlo být na dva dny. Takže potřebuji více peněz. Povzdechla jsem si, ale vzala si své věci a odešla s nimi do jedné z uliček, kde na jednom skvělém místě jsem mohla klidně spát. Lehla jsem si na kufr, zachumlala se do deky a usnula.

,,Hej Kibume! Dělej! Za chvilku jdeme do toho baru! Půjdeme bez tebe, jestli tu do pěti sekund nebudeš," zavolal leader na Keye. Protáhl jsem se a podíval se na Taemina, který zavěšený za Minha sledoval mě a Onewa. Ostatně jsem se podivil, že je Minho tak daleko od Onewa… ,,Proč nás tak sleduješ?" zasmál jsem se. ,,Jen tak! Baví mě to!" zazubil se Taeminnie. ,,Opravdu chceš s námi jít?" podíval jsem se na něj. ,,Jonghyune hyung! Slíbili jste mi to," vyšpulil rty. ,,Ano, slíbili, ale to jen proto, že ti je už dvacet jedna a pít můžeš už oficiálně," zasmál se Onew. Minnie nafoukl tváře, které mu vzápětí splaskl Minho. ,,Jsem tu!" zahlaholil Kibum, který sletěl dolů po schodech - kdyby je sletěl po hubě, tak bych se rozsekal smíchy! ,,Tak jdeme," usmál se leader, ale vyrazili jsme z dormu do centra Soulu. Nešli jsme pěšky, odvezl nás šofér a my zalezli do baru. Pokecali jsme a já po chvilce měl dost. Už mě to moc nebavilo. ,,Půjdu se projít na náměstí," usmál jsem se a protáhl se. ,,Proč?" podíval se na mě Minho. ,,Pro slepičí kvoč!" vyplázl jsem na něj jazyk. ,,V noci tam moc lidí nebude," dodal jsem s úsměvem. ,,Tak za půl hodiny pojedeme, nezapomeň," otočil se na mě Onew. ,,Jinak půjdeš pěšky!" zazubil se Minnie. ,,Abys nešel pěšky ty!" zasmál jsem se a rozcuchal mu vlasy. Zašklebil jsem se a vyšel ven z baru. Došel jsem na náměstí, kde mě zaujala melodie, která vycházela z nástroje dívky, jenž seděla u fontány. Zamrkal jsem, ale šel jsem se usadit blíž, kdy jsem měl stále na hlavě kapuci, na očích brýle a snažil se chovat nenápadně, i když tu nikdo nebyl. Kdo to asi je? Ten klarinet zněl úžasně, ale přišlo mi, že je ta melodie lehce smutná, i když se dívka u ní usmívala. Píseň skončila a ona si odkašlala. ,,Nádherné," usmál jsem se. Dívka se na mě podívala, když zamrkala očima. ,,Děkuju," pousmála se. Vypadala velice mladě. Co tady dělá? ,,Není ale již trochu pozdě na to, abyste byla zde?" usmál jsem se. ,,Ne, pro mě ne, mohu zde být tak dlouho, dokud budu chtít," pousmála se a podívala se k jedné pouliční lampě. Co to? Nečekal jsem tuhle odpověď. Zamrkal jsem očima. Nikdo tu není. ,,Aha," pousmál jsem se a stočil pohled k osobě, která šla ke mně blíž. ,,Měli bychom jít," promluvil ke mně hlas hnědovlasého rappera, kdy on pozdravil dívku jen kývnutím hlavy. ,,Nemusels pro mě chodit," zašeptal jsem. ,,Taky jsem se šel projít,'' zamumlal, ale to se dívka už asi balila. ,,Mějte se," usmáli jsme se s Minhem. ,,Vy taky," kývla. S rukama v kapsách jsem šel s Minhem k baru zpět. ,,Kdo to byl?" zazubil se Minho. ,,To nevím, ale pěkně hrála na klarinet,'' usmál jsem se. Kéž bych věděl, kdo to byl. ,,Aha, ale zdálo se mi, že měla celkem obnošené oblečení," pousmál se hnědovlásek. ,,Mi ještě řekni, že lidi srovnáváš podle toho, jak vypadají," protočil jsem oči v sloup. ,,To ne. To je to nejhorší, co může člověk udělat," usmál se Minho. ,,Jo, nejdůležitější je to, co mají v hlavě, ale hlavní je srdce," usmál jsem se. ,,To máš pravdu," zazubil se rapper, ale to jsme už došli k baru, kde stálo auto. Nasedli jsme a já se posadil vedle Taemina a Keye. Naproti seděl Onew s Minhem. ,,Kdes byl? Nějak jsi za tu dobu ztratil svoji pověstnou ukecanost," zasmál se Onew a plácl mě přes stehno, až jsem se zamračil. ,,Jen u fontány!" zabrblal jsem. ,,Jo, byla tam-" nedořekl to Minho, protože jsem hnědovlasého spražil pohledem a zamračil se. ,,No? Kdo?" zasmál se Key a podíval se mi do očí. ,,To není důležité," vydechl jsem a zapřel se do sedaček. ,,Ale hyung, ty něco tajíš! Byl jsi určitě na tajném rande!" provokoval Key dál. ,,Ne, víš co? Když ti to tolik kecá, můžeš zítra vařit celý den," usmál jsem se a rozcuchal mu vlasy. ,,Hyune…," podíval se na mě vážně leader. ,,Já to chci slyšet," díval se mi vážně do očí. Tohle není fér! Vážně ne! ,,A žádné vymýšlení, Minho u toho byl!" dodal. ,,Aigoo… no, byla tam dívka, která hrála nádherně na klarinet, spíše do něj foukala, ale to je jedno…," nadechl jsem se a vzal si sluchátka do uší. Kluky to umlčelo! Byl jsem vážně rád a nerušeně jsem mohl poslouchat písničky.

Na druhý den ráno jsem se vzbudila brzo. Měla jsem to tak ve zvyku. Protáhla jsem se a podívala se, jestli mám všechno a nic mi nechybí. Vypadalo to, že opravdu mi nikdo nic neukradl. To by totiž nebylo vůbec moc dobré, ale je fakt, že vypadám na to, že nic nemám, ale ve skutečnosti mám svoji nejdražší kytaru s klarinetem. Protáhla jsem se a společně s kufrem, do kterého jsem ještě hodila deku, jsem vyrazila do parku, kde jsem si sedla na lavičku a zabalila se více do toho jediného zdroje tepla, který jsem měla na sobě. Vážně, měla bych si už pořídit nové oblečení. Vybrala jsem si dětské hřiště, které jsem měla jako na dlani před sebou. Začala jsem malovat. Nejprve jemné obrysy a črty, než to celé budu moci znovu vybarvit. Nevnímala jsem čas, nedokázala jsem vnímat nic kolem sebe. Snad jen ten můj výtvor a můj nehýbající se objekt, který je malován. Během dvou hodin jsem měla hotovo, dokonce jsem namalovala ještě jeden obrázek, který byl trochu menší, ale i přesto se mi je povedlo prodat! Byla jsem neskutečně šťastná a vyrazila jsem do hotelu, který nebyl zas tak luxusní, ale mně bude stačit. Rozhodně bude! Když jsem si to tak nějak propočítala, mohla jsem si dovolit tři noci. Tři noci v hotelu! Ihned jsem se šla ubytovat, zalezla si do sprchy a nechala na své tělo stékat tu nádherně teplou vodu. Upravila jsem se a pak šla do centra, abych si koupila něco lepšího, v čem nebudu vypadat tak hrozně. Někdy se zadaří a mám více peněz, než obvykle, ale nesmím to utratit všechno. V ceně hotelu mám i snídaně, obědy a večeře, což je pro mě velká výhoda. Oběd jsem si dala v hotelu a pak se svým náčiním vyrazila znovu do toho centra města, abych vyhledala svoji oblíbenou fontánu, odkud pochytávám nejnádhernější detaily. ,,Zdravím slečno, dneska nehrajete?" ozval se najednou hlas, při kterém se mi lehce sevřelo srdce. Co to má znamenat? Podívala jsem se na muže, který stál opodál a měl na hlavě brýle, kapuci a jednoduše vypadal, že se skrývá. Ale ten hlas mi někoho dost silně připomněl. ,,Ne… my jsme se už někdy viděli, je to tak?" pousmála jsme se, ale lehce si obhlédla jednu sochu. Tu bych mohla zkusit. ,,Ano, včera večer," pokýval hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Skoro jako by… ne tohle nebude drogový dealer. ,,Vzpomínám si… kde máte svého přítele?" pousmála jsem se, ale začala s kresbou. ,,To není můj přítel, ale kolega," usmál se. ,,Není přítel jako přítel, myslela jsem si, že jste kamarádi," zamrkala jsem očima, ale podívala se k chladnému podzimnímu slunci. ,,To jsme, všichni jsme kamarádi," usmál se, ale vypadal, že dál už moc mluvit nechce. ,,Tak...alespoň nějaké kamarády máte," usmála jsem se. Jo, na mě se všichni vykašlali. Naprosto všichni. Ovšem s úsměvem jsem začala malovat už takhle šedou sochu ještě více šedě. ,,Vypadáte, že vás něco trápí, ale přesto se usmíváte…," pousmál se a opřel se více o fontánu. ,,To už jen tak ze zvyku… jednou jsem slyšela dost pěknou větu… Život je dost krátký na to, abych ho prožíval ve smutku," usmála jsem se a podívala se k nebi. On se najednou lehce zarazil, alespoň mi to tak přišlo. ,,To… to je pěkná moudrá věta, už jsem ji také slyšel," usmál se, ale vstal. ,,Rád jsem vás tu zase viděl… budete tu někdy příště zas?" zadíval se mi do očí… nebo to nebylo do očí? Měl totiž brýle, proto jsem se mu do nich nemohla podívat. ,,Jsem tu každý den…," kývla jsem s úsměvem. Osoba se usmála, ale mávla mi a odešla. Zdálo se mi, že celkem spěchá, až se za ním několik lidí otočilo a něco si zašeptali. Jen jsem pozvedla obočí, ale kreslila dál. Jestli to prodám, bude to opravdu skvělé.

Probudil jsem se brzy ráno. Tedy, bylo to hlavně způsobeno tím, co jsem slyšel. Zavrčel jsem nespokojeně, ale vylezl ven z pokoje. ,,Zatraceně! Nemůžete si své choutky nechat na později? Já tu chci spát!" zakřičel jsem na celý dorm, ale probodával pohledem dvoje dveře. ,,Tak se pojď přidat!" ozýval se chechtavý hlas, až jsem protočil oči, ale seběhl schody dolů. Fajn, když oni si budou takhle užívat rána, tak já se půjdu projít. Myslíte si, že někteří naši dva kluci spolu chodí? Jo, to je přesný, ale přidejte ještě dva! Zašel jsem do sprchy a pak rovnou se převlékl a vyrazil do města. Nechtěl jsem být po ránu v dormu. Neměl jsem asi zrovna moc dobrou náladu. Čím to? Nejspíše jsem se moc dobře nevyspal. Hodil jsem si do očí brýle, na hlavu kapuci a toulal se městem. Mám nové oblečení, měl bych být skrytý před fanoušky, ale jen asi dočasně. Podíval jsem se na hodiny. Něco kolem jedenácté. Proč tak brzo je? Sakra! Šel jsem do jedné restaurace, kde jsem si zalezl jednoduše do salónku a jedl. Dával jsem si záležet na jídle, protože jinak bych se asi unudil. Do dormu jsem se vracet nechtěl. Ne teď. Najednou mi začal vyzvánět mobil, kdy jsem se podíval na to, kdo mi volá. Onew… vydechl jsem, ale zvedl to. ,,Onew hyung, potřebuješ něco?" zeptal jsem se. ,,Jonghyunnie, kde jsi?" ozval se starostlivý hlas leadera. ,,Jsem v restauraci na obědě," vydechl jsem a podíval se do zdi. ,,Promiň za to ráno…," zamumlal. ,,Kvůli tomu mi nemusíš volat," pronesl jsem vážně, ale napil se. ,,Ne, chci, aby ses vrátil," řekl rozhodně. ,,Vrátím se do dvou hodin," řekl jsem rázně tentokrát já. ,,Hyu-" začal, ale nenechal jsem ho domluvit. ,,Hele, jsem dospělý, vrátím se prostě do druhé hodiny, máme volno, tak mě nechte," usmál jsem se, ale vypl hovor. Nebyl jsem dvakrát příjemný, ale tak… Zvedl jsem se a odešel zaplatit útratu. Mohl jsem být rád, že dneska vypadám opravdu jinak a snažil jsem se mluvit hlubším hlasem. Ne, nechci být ani trochu prozrazen. Znovu mi vyzváněl mobil. Jen jsem si ztišil zvuky a nechal jej v kapse. Nepotřebuji žádného hlídače. Došel jsem na místo, kde byla včera ta dívka. Ona tam byla dneska zas! Ale bez klarinetu. Měla v ruce plátno a malovala. ,,Zdravím slečno, dneska nehrajete?" usmál jsem se a šel blíž. Dívka se na mě podívala, když jsem se zastavil opodál. Nechtěl jsem být prozrazen, proto jsem měl na očích brýle a na hlavě kapuci. Snad ji nevylekám. ,,Ne… my jsme se už někdy viděli, je to tak?" pousmála se, ale podívala se a jednu ze soch. Má dobrého pamatováka! ,,Ano, včera večer," pokýval jsem hlavou a rozhlédl se kolem sebe. Žádný člověk na obzoru, kdyby mě někdo teď poznal, měl bych po příjemné konverzaci s dívkou, která asi ani netuší, kdo stojí před ní. Ne, nemám vysoké sebevědomí, jsem jen realista a optimista. ,,Vzpomínám si… kde máte svého přítele?" pousmála se, ale začala s kresbou. Minho? Přítel? To ne! Ten chodí s někým úplně jiným. ,,To není můj přítel, ale kolega," usmál jsem se. ,,Není přítel jako přítel, myslela jsem si, že jste kamarádi," zamrkala očima, ale podívala se ke slunci. ,,To jsme, všichni jsme kamarádi," usmál jsem se. Jo, jsme kamarádi, ale já jsem teď takový odstrčenější. Je to díky tomu, že se Minho dal dohromady s leaderem a Kibum s Taeminem. Tak a teď to víte všichni a já to nemusím tajit. Občas mě kluci popichují, že bych si někoho měl najít, nebo budu pořád bručoun. Jenže já chci najít pravou lásku a ne nějakou falešnou! Podíval jsem se ale na dívku, která se usmívala, ale začala kreslit šedou sochu. Proč se usmívá, ale její výraz hovoří za něco jiného? ,,Vypadáte, že vás něco trápí, ale přesto se usmíváte…," pousmál jsem se, šel k fontáně a opřel se o ni. ,,To už jen tak ze zvyku… jednou jsem slyšela dost pěknou větu… Život je dost krátký na to, abych ho prožíval ve smutku," usmála se a podívala se k nebi. Počkat… ona… slyšela někde moji větu? Lehce jsem se zarazil, ale snažil se to zamaskovat. Její přítomnost byla pro mě jakýmsi zdrojem uklidnění. ,,To… to je pěkná moudrá věta, už jsem ji také slyšel," usmál jsem se, ale vstal. Jo, měl bych jít. ,,Rád jsem vás tu zase viděl… budete tu někdy příště zas?" zadíval jsem se dívce přímo do očí. ,,Jsem tu každý den…," kývla s úsměvem a mně poskočilo srdce. Usmál jsem se, mávl dívce a rozešel se rychlou chůzí pryč. Neotáčel jsem se za lidmi, kteří si něco šuškali a otáčeli se za mnou. Stalkeři a fanoušci jsou opravdu nebezpeční. Povzdechl jsem si, ale mávl si na taxík. Do dormu to bylo daleko. Taxikáři jsem zaplatil a šel do dormu. Zul jsem si boty a odložil bundu a mikinu. Šel jsem do kuchyně a napustil si vodu. ,,Hyung! Ty ses vrátil!" ozval se nadšený hlas maknaeho, kdy jsem se na něj otočil. ,,No... proč bych se neměl vrátit?" pozvedl jsem obočí. ,,Minho tě prej ráno naštval," zamrkal očima. Ne, to jste mě možná naštvali všichni. ,,Ne," zavrtěl jsem hlavou a usmál se. ,,Taeminnie... on je jen zaujatý," zubil se Kibum a chytil Mina kolem pasu, kdy mu vtiskl polibek. ,,Alespoň nemusim poslouchat kecy manažera," usmál jsem se, ale vzal si jablko a šel do obýváku, kde jsem se usadil do křesla. ,,Jonghyune! Měl ses vrátit ve dvě, ne ve čtyři," obořil se na mě Onew, když se na chvilku odtrhl od Minha. ,,He, vidíš, na chvilku jsem se zapomněl," usmál jsem se nevinně a jedl jablko. ,,Ale v poslední době s manažerem problémy nemáme!" zazubil se na mě Minho. Pokrčil jsem rameny. No co, mně to je vlastně jedno, ať si ti čtyři dělají, co chtějí. Dal jsem si do uší sluchátka a rozhodl se, že je budu ignorovat. Jednoduše jsem v tom křesle usnul.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Taehee Taehee | Web | 28. října 2016 v 20:24 | Reagovat

Mohla bych ti to napsat do chatu, ale... :D Boží! :D Těším se na další díl! <3

2 kazumipise kazumipise | 28. října 2016 v 22:40 | Reagovat

Děkuji <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama