Půlnoční tajemství

27. září 2016 v 17:30 | Kazumi |  Povídky
Pro zpříjemnění dnešního večera vám sem dávám jednorázovku ^^ Hezké příjemné počtení a hezký zbytek dne ^^ Sayonara ^^


Všechny starosti mi nyní tížily hlavu, zvlášť po hádce s matkou. Proč sakra nedokáže pochopit, že mě to učení nebaví a neleze do hlavy. Kdyby alespoň táta žil. Stěží jsem zamáčkla slzu. Minulý rok zemřel při autonehodě s dárkem k mým patnáctinám.
Jel po dálnici s přívěsem. V přívěsu byl kůň, zvíře mých snů. Teď jsou oba mrtví. Tehdy dostal náklaďák smyk ve vedlejším pruhu a najel do svodidel, ty proboural a napálil to přímo do auta. Ani táta a ani kůň nepřežili. Pro mě to byl nejhorší zážitek. V druhém pruhu jsme totiž jeli i my, naše třída z třídního výletu. Pamatuji si, jak jsem šíleně křičela a vyběhla z autobusu do plného provozu. Auta troubila, ale já tomu nevěnovala pozornost. Viděla jsem jejich mrtvoly. Dost jsem se tam zhroutila.
Nyní byl můj červený polštář celý od mých slz. Na to se nedalo zapomenout. Ten pohled koně a táty. Potřebovala jsem se uklidnit. Oblékla jsem se a otevřela potichu okno. Podařilo se mi proklouznout, protože psi by tak akorát matku vzbudili. Vydala jsem se k lesu. Temnému hrozivému lesu. Strach mě již dávno přešel, pocit samoty mi dodával odvahy. Dnes jsem zašla moc daleko od domova. Zaslechla jsem z blízkého křoví funění a bručení. Co to bylo? Jezevec? Ježek? Nebo snad něco horšího? Sakra, proč jsem chodila tak daleko. Rozhlížela jsem se kolem sebe a trochu popoběhla.
Dnes poprvé jsem dostala pořádný strach. Znovu se to ozvalo. Tentokrát to bylo v mé blízkosti a určitě za mnou. Ale ne, z toho se nedostanu. Pomalu jsem se pootočila. Stál za mnou, tedy sto metrů ode mne. Nejmíň tunový a dva metry vysoký medvěd. Bude po mně, ani se nenaděju. Alespoň se uvidím s tátou. Medvěd byl rozzlobený.
Náhle se v temném lese a přímo mezi mnou a medvědem, něco objevilo. Šíleně prudká záře. Přivykla jsem si záři. Medvěd se vylekal a utekl.
,,Tati?" rozpoznávala jsem siluetu člověka. Vedle něj stálo zvíře, úchvatné zvíře.
,,Jasmine, co to tu tak pozdě děláš, mohl tě zabít."
,,Už to doma nevydržím, škola je pro mě utrpení a vězení. Chci svobodu jako koně z plání. Chodím se za nimi dívat. Nádherní mustangové bez starostí," začala jsem se pomalu vztekat, protože to mi dnes máti zakázala.
,,Vyslechl bych tě, ale v jednu zmizím."
Pohlédla jsem na koně. I přes průhlednost jsem poznala, že se jednalo o vraníka.
,,Co je to za koně?"
,,Mystery, od té nehody je stále se mnou. Dceruško moje ani obejmout tě nemohu."
Po tvářích mi tekly slzy, nemohla jsem se pohnout. Ani tátu ani koně.
,,Nebreč a vrať se domu. Mystery tě doprovodí."
Náhle se duch koně jakoby zhmotnil.
,,Sedni si na něj."
,,Uvidím tě ještě někdy?" nasedla jsem na koně.
,,Pokud budeš v nesnázích a Mystery to vycítí jako dnes, zjevím se. Jinak mě od osmnáctých narozenin budeš moct zavolat dvakrát do roka. Teď už ale jeďte."
Naposledy jsem tátovi zamávala a vraník se se mnou vznesl vzhůru. Objala jsem ho, nemohla jsem veřit tomu. Zastavil u mého okna.
,,Nechci tě znovu ztratit."
Nehodlala jsem se pustit koně.
**Bohužel, v jednu mizím i já a ty bys zbytečně spadla. Namotej si pramínek mých žíní. Hlavně nezapomeň na mustangy. Narodí se tam celé černé hříbě, s ním toho hodně dokážeš. Ohledně zjevování tvého otce, budu se ukazovat i já**
Slyšela jsem hlas v mé hlavě, opravdu to byl kůň? Vzala jsem si pramínek žíní. Naposledy jsem vraníka pohladila a vlezla do pokoje. Dala jsem Mysterymu pusu, po puse náhle zmizel. Koukla jsem na hodiny, byla přesně jedna. Usnula jsem.
Ráno jsem se probudila. Byl to opravdu jen sen? Nebo snad skutečnost? Koukla jsem do pravé ruky, něco jsem v ní svírala. Byl to pramínek koňských žíní. Tak přeci jen.

Po tom dobrodružství se vše obracelo k lepšímu. Začala jsem si rozumět s matkou a školu jsem úspěšně dokončila. Se stádem mustangů jsem se spřáttelila. A to vrané hříbě? Podle slov Mysteryho se opravdu narodilo. Byla to však slova? Je to divný, vše ohledně té noci je tajemné. Jen se však jejich slova plní. S vraným hříbětem se mi moc daří. Je mi devatenáct a s tím hříbětem, teď už dospělým koně, jezdím na nákrčáku a mnohdy bez ničeho. Táta a Mystery na mě dávají pozor. Párkrát se mi už zjevili a jsem nesmírně ráda, že jsem tehdy v tom lese byla o půlnoci....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama