Kapitola I. - CdT

23. září 2016 v 20:45 | Kazumi |  Cesta do tajemna
A teď se trochu odkloníme od příběhů, kde se nachází koně, protože přichází příběh z cela jiného světa, než jej znáte!


Kapitola první

...Začátek velkého dobrodružství...

Zahleděla jsem se kolem sebe a vytáhla z pochvy zkrvavený nůž. Jsem vrah, vrah těch nejvyšších. Naše město vedli dva muži, kteří jej dost zničili, a mně se to již nelíbilo. Nadechla jsem se a zaběhla do blízkého lesa. Někde tam v dáli za mnou štěkali psi policistů, kteří po mně šli.
,,Leo Leo, tys to vymňoukla," řekla jsem si a nůž otřela o trávu, kdy jsem zasakrovala a vyběhla kopec.
Podívala jsem se k městu, kde žili mí rodiče, teď mě asi už odsoudili a já jsem bez domova. Běžela jsem dál lesem a neohlížela se za sebe, ani mě to nenapadlo. Měla jsem žízeň, běžela jsem dost dlouho. Viděla jsem před sebou potok, ale když jsem sbíhala kopec k němu, podklouzlo mi to a já spadla dolů. Dolů a moje hlava se dotkla ostrého kamene. *A je po mně.* Tak zněla má poslední myšlenka, než jsem zcela zavřela oči a naposledy vydechla.

...

Probudilo mě světlo v mých očí. Dala jsem si ruce před obličej a otočila se na bok.

,,Kde to jsem sakra," podívala jsem se kolem sebe.


Na ráj to tu bylo až moc pošmourné. Zahleděla jsem se na moje ruce a sáhla si na hlavu. Byla jsem v pořádku, ale moje vlasy byly delší. Měly hnědou barvu, jako moje oči. Moje oblečení bylo jiné a vedle mě ležel luk, toulec, šípy a meče. Kam jsem se to dostala? Podívala jsem se kolem sebe. Byla jsem na nějakém palouku. Vzala jsem si meč, rozhodně nevypadal jako ten, jímž jsem probodla ty dva zmetky, co zpustošili naši zemi. Navíc já měla kratší nůž a tohle? Tohle je meč... sakra! Kde to jsem? Proč si osud si se mnou zahrává, je to snad jen sen? Probudím se? Nebo jsem snad ve snu uvězněná navždy...Dala jsem si hlavu do dlaní a zhluboka se nadechla a vydechla. Něco jsem cítila. Na temeni hlavy jsem měla jakousi jizvu. Jizva? Ale tam.. tam jsem se přeci uhodila o ten kámen, který mě přivedl o možnost žít.. Tak proč jsem tady, mám být mrtvá, co tohle sakra má být. Nadechla jsem se a vydechla. Postavila jsem se a porozhlédla se po okolí. Podívala jsem se zpět na luk, toulec, šípy, meč a zase se podívala kolem sebe. Vzala jsem si ty věci, když už nevím, kde jsem, alespoň se ubráním. Do rukou jsem si vzala meč a držela jej pevně v rukou, abych zachránila případně svůj holý život. Rozhlížela jsem se kolem sebe opatrně a obezřetně. Nakonec jsem vyrazila na cestu. Na cestu osudu, dalo by se říct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama